Od přibližně 14 let si čím dál tím víc uvědomuji, jak strašně moc jsem ráda za svoje rodiče. Samozřejmě mě někdy pijí krev, ale jsou velmi podporující a všímaví. Někdy okolo těch 14 jsem totiž začala chápat, jak vzácné je mít oba milující rodiče. Pamatuju si jeden moment, kdy jsem v té době pozvala kamarádku ke mně domů a ona chvíli v obýváku stála jako v transu. Nechápala jsem co jí je, pak mi však řekla, že přesně takový domov vždy chtěla mít. To mě zarazilo, tak jsem se jí zeptala, co tím myslí a ona vyzvedla zvuk vařícího se oběda, zdi plné rodinných fotek, velký barevný gauč se spousty příjemnými polštáři, spoustu barevných plastových dětských nádobí na lince, prosluněný pokoj, zvuk zpívajících ptáků ze zahrady a velký nápis na rodinné nástěnce “Rodina nade vše” Tehdy jsem pomalu začala chápat, jak moc mi tohle přišlo normální, přitom jiným to mohlo připadat, jak ráj na zemi, něco, co by mělo být samozřejmostí, ale ono to nikdy neměli. Když jsem nastoupila na střední, ještě víc jsem začala chápat jak velké štěstí mám. Tam se totiž ještě k dobrému vztahu s rodiči přidal na nástěnku rarit dobrý vztah se sourozenci. Jelikož jsem s oběma 12 let sdílela pokoj a se sestrou doteď, dost se hádáme, ale většinou jsme v pohodě. Hlavně s dvojče bratrem, s ním jsem prakticky strávila celý život a oddělit se na střední školy byla pro nás těžká zkouška. Na druhou stranu ve třídě mám kamarádku, která děkuje všem svatým, že nemusí se svým dvojče bráchou chodit do třídy.
Skvělé téma, poslední dobou řeším taky všemožné problémy řečené v tomto videu a vím, že nejsem sama. Karanténa mi pomohla hodně se sblížit se sestrou, ale na druhou stranu jsem se stala ještě asociálnější než dřív. Zjistila jsem, že mi přátelé hodně chybí, a že v životě potřebuji víc, než jen tři lidi, i když své rodiče miluji. Potřebuji to střídat. Ale mam problém, že se mi vůbec nechce opouštět dům a odejít pro mě znamená nervozitu. Ale rozhodně to za to stojí a přátelé a tanec mi teď hodně pomáhají. Myslím, že jsem udělala za poslední dva roky velký pokrok sama se sebou.
za posledních pár měsíců se tvoje tvorba změnila. ne tématem, ale kvalitou. a já jsem nadšená! sleduji tě od začátků a je naprosto kouzelný vidět vývoj tvojí tvorby během let! pokračuj v tom!👍❤️
Když mi bylo devět, chtěla jsem se přestěhovat k otci (což se mi splnilo), ale o pár let později jsem zjistila, že je to tam mnohem horší než u mámy... Táta si našel přítelkyni, která je pravý opak mne a s nástupem puberty to nedopadlo zrovna dobře... První lockdown jsem strávila u matky, protože už před jsem měla s otcovou přítelkyní vztahy na ostří nože... Když lockdown skončil a já se vrátila "domů" otcova přítelkyně se začala chovat, že všechno musí být dokonalé... Nechám jeden drobek na stole... Jednou za uherský rok si zapomenu umýt před obědem ruce... Atd. Teď už jsem si mohla pouze vybrat pouze zda mi bude nadávat, že nic nedělám nebo, že to dělám špatně. Dost se to podepsalo na mém sebevědomí a psychice. Neustále jsem utíkala k mě babičce, kde jsem se cítila mnohem víc doma než u otce. Někdy v květnu červnu minulého roku jsem zůstala u babi nadobro, stále jsem ale byla vyděšená, že cokoli udělám bude špatně a když do toho ještě přišli stresy z příjmaček (které dělám letos) a strachu, že do nového kolektivu nezapadnu mne dohnalo až k myšlence, že se zabiju... Nakonec mi nasadili prášky na deprese, které mi pomáhají, ale dokud nebudu na střední a nevezme mne mezi sebe středoškolský kolektiv, nebudu úplně v pořádku... Mimochodem: můj otec s jeho přítelkyní nic neudělal, přesto że to všechno viděl.
Užívej života, táta z něj nejspíše může i zmizet pokud si najdeš intr i když v tomhle věku to bude zajimavé. Každopádně držím palce, vše se určitě spraví.
Babička je hodná, že pochopila tvoji situaci 😊 všechno bude už jen lepší ❤️ na střední škole můžeš začít od znova, nemusíš se bát. Já jsem byla vždy trochu outsider ale do jakéhokoliv kolektivu jsem šla, vždy tam byl někdo, kdo byl rád že tam jsem a byla jsem mu dobrou kamarádkou 😊
Ze začátku možná nebudeš mít kamarády, ale časem si minimálně jednoho kamaráda nebo jednu kamarádku najdeš. "Team" mích kamarádek se skládá z "nepotřebných" pro ostatní, ale pro mě jsou všechno. Je možné, že dopadneš jako jedna z těch mích kamarádek. A k té střední... Já ti budu držet palce! To zvládneš, jen se pokus se méně stresovat, bude to lepší! ♥️🌹♥️
Konečně jsem se přestala cítit extrémně divná. Často, téměř každý den, si povídám sama se sebou. Rodina, zvlášť sestra, z toho nemůže, ale teď když jsem zjistila, že to dělá i někdo další, potažmo někdo, kdo je vzor pro spoustu lidí, je to skvělý pocit. Vztahy se sousedy máme taky zajímavé. Bydlím v paneláku, který má šest pater. V každém patře je někdo zajímavý. Například u nás v posledním patře žije paní, která je naprostá super babča, skvěle se s ní povídá, má boží vtipy a celkově je to milá starší paní. Potom tady žije pán, který má sice zálibu v alkoholu a kouří ve společných prostorách domu, ale jinak je taky fajn. Naopak v nejnižším patře bydlí paní, která nesnese nikoho a nic, všechno jí vadí, jsou s ní neustálé spory, velmi ráda volá policii i kvůli blbostem (například spadlá ponožka z balkonu) takže soužití je komplikované. Jinak to máme dost podobně jako většina lidí z města. Sousedy max pozdravíme, ale víc se neznáme
7:41 Tohle je přesně můj případ. Když jsem byla doma tak jsem si hodně zvykla na svůj klid, ale jak se to začalo zase rozvolňovat, zjistila jsem že mám problém jít jen tak ven a odvykla jsem si být mezi hodně lidmi a vstřebávat tolik vjemů. Stala se ze mě tak trochu introvertka.
Děkuji za toto zpracované téma. Jsem si uvědomila, že sic byla doba covidu, tak se toho událo v mém životě během 2 roků docela dost. První rok jsem se sice uzavřela více do práce, kterou jsem dělala při škole, kdy jsem pracovala a nedělala jsem nic jiného, homeoffice ze mě celkem udělal workoholika, což bylo i tím partnerem se kterým jsem žila, takže jsem po půl roce covidu odešla z toxického vztahu, po dalším cca půlroce jsem si našla skvělého partnera, se kterým jsem se hned nastěhovala, následně jsem dodělala vysokou, změnila jsem práci a 3x jsem se stihla stěhovat. Poslední stěhování mě dostalo do Prahy, díky nové práci. S rodiči mám naštěstí dobrý vztah a vím že kdybych potřebovala, tak je tu mám a můžu se i při nejhorším nastěhovat k nim. Vím že ne každý má štěstí na rodiče, např. mamka mojí mamky, které odmítám říkat babička, pro mě to bude navždy jen nějaká paní co někde existuje ... Pro mě je domov tam kde se můžu cítit uvolněně a přirozeně, kde se nemusím bát udělat nějakou nechtěnou chybu, někde kde se cítím sebejistě ...
Je zvláštní uvědomit si, že i přes to, že si myslím, že to máme doma občas trochu krušný, ale máme se dobře a máme se rádi, v jiných rodinách to být nemusí. Jen od holek z intru slýchám, jak se sem těšily, že to bylo doma hrozný atd.. Ale i na intru se necítí nejlíp. Je dobré nemít na intr vysoké nároky, člověk si zvykne. Takže hodně štěstí všem ať to vše zvládnete.
Toto je téma, nad kterým poslední dobou strašně moc přemýšlím a mohla bych o tom mluvit hodiny. V 15 letech jsem se přestěhovala z malé vesnice do města, abych tam mohla studovat. Bydlela jsem na intru a sdílení jednoho pokoje se třemi holkami si budu pamatovat celý život. Neměla jsem to tam ráda, byla jsem velice háklivá na své soukromí, a to mi tam celou dobu chybělo. Bylo to pro mou psychiku těžké, tím, že jsem neměla prostor pro svoje soukromí, tak jsem se do sebe často uzavírala, před spolubydlícími a obecně před všemi lidmi kolem. Žila jsem si takový malý svět ve své bublině, zatímco se všichni okolo mě bavili, chodili spolu před Intr kouřit, navštěvovali se na pokojích atd. Na víkendy jsem se strašně těšila domů až budu sama ve svém pokoji a s rodinou, před kterou se cítím nejvíce sama sebou a nemusím se přetvařovat. Do dnes cítím tu těžkost v těle, když se řekne neděle, jelikož to byl den, kdy jsem se na Intr musela vracet. Nesnášela jsem to tahání těžké tašky vlakem, cesty vlakem obecně, kde jsem se bála, že na někoho narazím, bude se chtít se mnou bavit a já ztratím poslední hodiny sama se sebou než se vrátím zpátky na introvský pokoj. Na konci čtvrťáku už jsem to nemohla vydržet, tak jsem začala dojíždět. Naštěstí nastal lockdown a já konečně mohla trávit čas doma, kde jsem to tolik milovala. Samozřejmě, že mi to při lockdownu taky začalo lézt doma na nervy, ale byla jsem o mnohem více spokojenější, než sdílet svůj spánek, učení, volný čas, soukromí a tyhle věci na jednom malém pokoji se dvěma cizími holkami. Při nástupu na vysokou jsem si řekla, že na kolej nepůjdu, že nezvládnu bydlet s další cizí holkou a sdílet svůj celý život. Proto jsem hrozně šťastná, že mám milující rodiče, kteří mě chtějí podpořit a pronajmuli mi byt. Jsem spokojenější než kdy předtím. A to mě dostává na druhý břeh, kdy jsem si na tuhle samotu a trávení sama se sebou až moc zvykla. Na víkendy domů už moc nejezdím. Zjistila jsem totiž, že pro žití ve městě (alespoň pro mě) je potřeba balanc. Trávit čas sám se sebou v klidu na bytě a trávit čas mimo domov s přáteli, ve škole a v práci. To když jedu domů, tak mi tam ten městský ruch strašně moc chybí a deptá mě to tam, protože se mi tam nedostává té rovnováhy.. trávím tam jenom čas se sebou. To mě dostává k tématu sousedství. Všichni ve videu psali, jak se na vesnici navštěvují, jak plánují společné akce, jak tam všichni všechny znají. Já tedy když jsem doma, tak jsem opravdu jen zavřená nebo trávím venku sama se sebou. Nemám ve své rodné vesnici žádné kamarády, se kterými bych se vídala, nemám nikoho za kým bych zašla, ale vyhovuje mi to.. hrozně mě na vesnicích štve, jak člověk nemůže mít žádné soukromí, vadí mi, jak všichni znají všechny. Vyhovuje mi ta městská anonymita. Ještě se mi teď vybavilo, jak se mě můj taťka zeptal, jestli mi nevadí, že nezažívám ten bláznivý život na koleji a řeknu vám, když jsem si představila, jaké to bylo pro mě na intru, jak jsem se tam jenom uzavřela do sebe, tak mi to za to nestojí. Opravdu, tohle je téma, které v mém životě hrálo, hraje a bude hrát obrovskou roli a vždycky bude aktuální. Furt se mění a poslední dobou si právě tyto změny uvědomuji (hlavně když jsem na samotu, soukromí hrozně citlivá). Děkuji, že jsi ho takhle vyzdvihl a natočil o tom video. Všem moc přeji, aby se ve svých domovech cítili dobře, ať je pro ně definice domov jakákoliv. Moc ráda si přečtu komentáře lidí či studentů, kteří v sobě nesou podobné pocity, zkušenosti, zážitky a pohledy na věc.
8:23 No to je skvělé načasování, hned potom co dokoukám tohle video mám naplánováno se sejít s mou kamarádkou, kterou jsem už dlouho neviděla, tak to můžu přičíst ke splnění této výzvy. 😄😊
Skvěle zvolený téma, video mě bavilo obsahem i zpracováním. Myslím, že to s tou samotou jsi vystihl úplně přesně, někdo jí měl moc a někdo moc málo. Já bydlím sám, takže hlavně ke konci posledního lockdownu, jak byly zavřený okresy, tak už toho na mě bylo fakt moc a záviděl jsem těm, co mají další lidi doma. Ale pak mně zase došlo, že ti by třeba chtěli někdy být sami a nemůžou...
já sem na intru už 3 rokem a byla to pro mě velká zkušenost. pochazím z malé vesničky a školu mám skoro 100km daleko ve velkém měste a hodně sem se naučila soběstačnosti (hospodaření s penězma a hlavně seznamování se s lidma a navazovaní nových kontaktů). Pro někoho může být intr právě nějaký "útěk" od reality a u někoho to spíš vyvolá stesk po domově. Každopádně není čeho se bát a rozhodně ti to tá dost do dalšího života, držím palce!
Osobně já také trávím kopu času mimo domov a uvědomil jsem si že se cítím lépe doma jinde než doma. Ale upřímně když se mám vracet domu už mám krapet obavy co mně zase čeká. Nikdo mi moc nerozumí, cítím se spíš sám a nesoustředím se. A tak hodně uvažuji se po přerušení studia vrátit ke studiu, dostudovat a osamostatnit se. I tak já sám považuji za domov jakékoliv místo kde se cítím dobře, kde jsem rád, kde mám přátele, rodinu a kde mám příbuzné. No a pandemie naše trvalé neshody ještě víc prohloubila takže teď spíš více méně nejsem vůbec doma. Snažím se víc tvořit, cestovat a scházet se s lidmi.
Jsem z malého města, ale teď jsem prvním rokem na vysoké v Praze a bydlím na koleji. Díky tomu vidím to dobré i špatné z obou světů. Na koleji mám svůj klid, dělám věci tak, jak chci já, řídím se jen podle sebe, ale zase na druhou stranu jsem taková ztracená a často se cítím dost opuštěně. Všechny blízké kamarády a samozřejmě rodinu mám doma. Praha je ale na druhou stranu nádherné město plné skvělých možností a příležitostí. Na víkend se vždycky ráda vrátím domů, k rodině a kamarádům... Ale po dvou dnech se zase těším zpět do Prahy, protože tady na maloměstě, jak se říká, chcípl pes :D Nic se tu neděje a rychle mi začne chybět ten ruch velkoměsta. Je to zvláštní mezidobí: doma mám zázemí, rodinu, kamarády, ale v Praze si zase můžu žít život podle sebe a podnikat mnohem víc věcí. Myslím, že se to časem srovná, ale je to zajímavý střet dvou světů - nejen života v malém a velkém městě, ale i života v bezpečí domova a života na vlastní pěst.
Opět naprosto geniální video. Miluju, s jakou lehkostí dokážeš podat každé téma. Je tě radost poslouchat, kdyby takhle mluvili i někteří učitelé ve škole, byl by to splněný sen😂. Skvělá práce 👏 Co se domova týče, pokud se vše podaří, jak si přeju, chtěla bych od podzimu na VŠ do Brna. Šíleně se toho bojím, bydlím cca 25km od Prahy, mám tu rodinu, kamarády a kočku, vlastně mou hodně blízkou kamarádku. Ke všemu mám až sociální fobii a strach z nových lidí, takže si nedokážu představit, jak to zvládnu v Brně, úplně sama, stovky kilometrů od všeho, na čem mi záleží.
Taky se sebou vedu dialogy, víc si urovnam myšlenky a jsem sama za sebe ráda. 🙂 A domov je pro mě důležitý. Mám už svůj vlastní pokoj, konečně, během lockdownu jsme ho doorganizovali. I tak mi ale vadí, že soukromí nemám tolik, jak jsem si myslela. 😄
Skvělé video Kovy 🤩 studuji na střední škole a jsem na intru a pocitově to mám tak napůl, když jsem doma, chci být na intru, a když jsem na intru chci být doma. Ale lepší je samozřejmě domov 😄
Skvělé video. Díky. K těm sousedským aktivitám mám jen malý vzkaz pro ty, kteří se jich rádi účastní (společné grilovačky a různé jiné akce) že to, že se jich někdo nezúčastní, neznamená nutně že vás nemá rád. Jen rád tráví volný čas jinak 🙂Je dobré to přijmout. Já osobně vyhledávám raději kontakty s přáteli, tj. přes společné zájmy, než v sousedství, ale nic proti sousedům nemám.
Já se teda cítím víc doma v škole s kamarádkami než doma. Táta si právě před dvěma lety našel novou přítelkyni, a sledovat, jak moje mamka doma život nedává, mi trhá srdce. Taky mě mrzí, že moje sestra se k mamce chová, jako by ji nesnášela. Edit: Jsem hrozně ráda, že se naše vztahy zlepšují. Mohlo by to sice být lepší, ale rozhodně je vidět progres.❤
Nikdy jsem něměla moc přátel a zrovna v červenci 2020 jsem si konečně našla pořádné kamarády, se kterými máme společné zájmy a rozumíme si. Chodili jsme pravidelně ven, bavili se a bylo to strašně fajn. Teď už nemáme moc času na to se scházet, kvůli tomu, že jsme čtyři různého věku a kříží se nám kroužky a škola. Navíc jeden z nich se začal přes prázdniny chovat jinak a mám pocit, že kdybych ho poznala až teď, tak bych se s ním asi nespřátelila. Během lockdownu jsme se vídali minimálně jednou za týden, teď je to spíš jednou za tři týdny. V karanténě jsem se nesoustředila na školu, měla jsem horší známky, kroužky se mi on-line nijak moc nelíbily, ale zároveň jsem se scházela s kamarády a byla jsem mnohem víc kreativní (kreslila jsem, psala na Wattpad, četla apod.). Teď se mi známky ve škole razantně zlepšily, kroužky jsou úplně boží, přečtu třistastránkovou knihu za týden, ale už zase nemám tolik času na kamarády a mimokroužkové aktivity. Shrnuto, podtrženo, kdybych na živo chodila na kroužky do ZUŠ, ale zároveň měla teď třeba měsíc zase školu v on-line prostředí (samozřejmě bych zapracovala na soustředění) bylo by to pro mě ideální odpočinutí.
Ano je mi teprve jedenáct a už mě zajímají kovyho videa, protože mi příjde že jsou mnohem zajímavější umíš je udělat zábavné ale informativní. Za to ti děkuju vím toho mnohem více než bych asi měla. A mediální ring jsme si pouštěli při informatice a bylo to skvělý vím, že to není nejnovější ale furt je to super. Velký dík tobě !! A klobouk smekám za to co vytváříš:))))
Ahoj Kovy, také bych něco málo chtěla říct o tom jaké bylo covid období.Na začátku Covid období mi zemřel děda a moje rodiče hlavně táta nebyli na tom moc dobře a ani babička.S tátou jsme v té době nevycházeli a s babičkou naopak snad úplně nejvíc a bylo těžké vše doma zvládat.V tu dobu jsem i málo jedla, byla jsem hodně smutná a slabá a jelikož moje tělo nemělo dostatek vitamínů atd.brzy na to jsem i onemocněla.Toto období spojené s covidem tak i normálně pro mě bylo těžké ale měla jsem přítele a babičky a svou nejlepší kamarádku, kteří mi že vším pomohli.Po čase jsem začala znovu jíst a vážit si sama sebe a mít sebe ráda a zkusit znovu myslet pozitivně a být v pohodě. Začala jsem dokonce psát knížku, psaní mi hodně pomohlo, také jsem se začala věnovat józe, která je prostě skvělá, být doma a jen tak přemýšlet o všem mi hodně pomohlo. Uvědomila jsem si, co je pro mě dobré,jak mít sebe ráda,jak se vyrovnávat se složitými situacemi i když to někdy nejde a vše zlé jednou skončí a zase bude dobře ❤️U nás doma to bylo těžké, ale už je to v pohodě a s tátou vycházím teď skvěle 😁
Jako dítě jsem žila v chudobě a se sestrou a mámou ,ale zázemí tam nebylo. V dospívání dojíždějí z Brna do Prahy,kde jsem studovala, pubertu strávenou na cestách ve vlaku. Ale teď mám vše po čem jsem vždy toužila a to je plná rodina, harmonický vztah s manželem a zdravé dítě. Teď máme domov plný lásky,kam se ráda vracím,kde ráda trávím večery. Sousedy ani nepotkáme,jen jedna sousedka v 11h v noci ..no víme co dělá v noci..jen si říkáme, ať to nevzbudí malého. Bydlí ve třetím patře. My v posledním pátém a jde slyšet ...jinak sousedi dobrý.
doma... doma je pro mě teď, po půl roce na vysoké, jak samotný dům s rodinou, tak můj pokoj na koleji. vysoká i korona toho pro mě hodně změnily, ale myslím, že k lepšímu, cítím se teď mnohem víc jako já a víc si taky uvědomuju, co pro mě znamená samota a lidi v mém životě. vždy jsem byla docela samotář a jak vš tak lockdown mi to hodně potvrdili, protože trávím hodně času o samotě a uvědomuju si, že i když nejsem "doma" (s rodinou) nerada, domov je prostě tam, kde se cítím nejlépe, a to je pro mě tam, kde můžu být sama a sama sebou :)
Jak tak koukám, tak jsem o generaci starší, než zbytek sledujících 😁 Mám už děti, bydlíme v domě. A během pandemie jsem každý den děkovala, že bydlíme kde bydlíme a máme tlupu dětí a jen díky tomu jsme to přečkali v relativní pohodě. Museli jsme trochu přeorganizovat některé místnosti, ale nic hrozného. A když si vzpomenu na svoje dospívání, tak jsem také byla z těch šťastných, kde rodina fungovala a ráda jsem se domů vracela. Udělali jsme i jedné osůbce u nás útočiště, protože u nich to nebylo růžové. A mrzí mě, když vím, jak to někteří mají/měli doma těžké. Domov má být bezpečné a láskyplné místo...
Už druhý rok bydlím zpátky u rodičů. Když jsem se sem vrátila, říkala jsem si, proč jsem vůbec odcházela. Posledních pár měsíců to vím naprosto přesně. Uvědomila jsem si, že jsme spíš jako spolubydlící a soupeři, než rodina. Boje o pračku, volnou kuchyň, ticho na učení či spaní - to je na denním pořádku.
Skvělé video jako vždy. Měl jsem vztah s holkou, kterou jsem poznal v tanečních a covid mi ho docela zabil. Dlouho jsme se neviděli, taneční se furt posouvaly na pozdější a pozdější termíny, pak se k tomu přidaly moje psychický, rodinný a školní problémy a nakonec jsme vlastně zjisitili, že už si ani moc nerozumíme a máme dost odlišný zájmy. Na druhou stranu ale asi nikdy nezapomenu na naše rande v dubnu 2020, kdy jsem se já oholil, ona si dala rtěnku a pak jsme měli celou dobu nasazený roušky a smáli se tomu - to prostě nevymyslíš...
Jsem z malého mésta, chodila jsem na malej gympl. Minulý rok jsem maturovala, letos jsem v prváku na VŠ. Z mého města jsem zdrhala, jakmile to bylo možné - poprvé to bylo k bývalému přítelovi (neúspěšně), a podruhé už úspěšně k mému současnému - přestěhovala jsem se týden před maturou do Prahy s ním na byt. A od té doby mám rodiče i mladšího bráchu mnohem radši. Přeci jen, trávit s někým 100% svého času, kdy není kam jit, je fakt na nervy, plus jsem na gymplu neměla žádné kamarady. Domovy mám tedy dva. Jeden na bytě, jeden u našich. A jsem ráda, že je můžu střídat. Jinak by mi asi jeblo 😂
Na střední jsem byla na intru, takže jsem se hodně osamostatnila. Jakmile přišla vysoká, hnedka první myšlenka byla, ze nechci zůstat doma. Mám dvě mladší sestry a představa toho, ze bych se měla učit, nebyla možná. Takže jsem se odstěhovala do jiného města. S mamkou jsem se stále viděla a zlepšilo nám to neuvěřitelně vztah. Jenže v červnu minulého roku se mamka musela odstěhovat z bytu, ve kterém jsme všechny vyrustaly. Obě dvě moje sestry šly do pece svých otců. Moc jsem nevnimala, ze jsem přišla o domov. V tu dobu jsem v mem rodném městě trávila hodně času s přítelem. Ale tam se to nepovedlo a najednou jsem si uvědomila, ze nemám domov. Ze mám pouze místa, kde prespavam. Jsem na tom stale stejně, ale snažím se více času trávit se svoji rodinou a věnuji se více mým koníčkům. Bohužel jsem studen a v lokalitě, ve které se pohybuji jsou dražší nájmy, takže nemůžu jít bydlet někam sama…
Moc děkuju za toto téma které je pro mě strašně aktuální...budu odcházet na intr což je na jednu stranu fajn protože chci jít do většího města ale na druhou stranu to doma mám rada (a miluju svoji postel) a s rodinou mám fajn vztahy...ještě jednou díky za video🥰
my jsme se stěhovali po prvním lockdownu (2020), distanční výuka mě v bytě s dvěma sourozenci fakt nebavila (neřikám že mě potom bavila) v domě ve vlastním pokoji to bylo o moc lepší, po zkušenosti s bytem jsem moc ráda za to kde jsem teď
Rada by som sa podelila ohľadom môjho vnímania 2 rokov v karanténe. Keďže som trávila tak veľa času doma tak som sa viac zblížila s mojimi rodičmi a bratom a som z toho strašne šťastná, keďže predtým sme nemali až tak veľa šancí sa porozprávať, aj keď vychádzame krásne ako rodina. No zase karanténa nemala na mňa dobrý vplyv čo sa týka môjho psychického zdravia. Začala som mať pocity úzkosti, hlavne kvôli tomu, že som sa naučila nedostávať zlé známky v škole, lebo zrazu som mala plno času na učenie. No keď sme postupne začali chodiť do školy tak som niekedy dostala 2 z písomky alebo som stratila bod v písomke a cítila som sa strašne a ako zlyhanie. Táto úzkosť potom viedla k výkyvom nálad a taktiež som premýšľala o ubližovaní si. Ale som vďačná za to, že sa to zlepšuje a mám úžasných kamarátov, s ktorými som po prvý raz alebo po dlhšom čase naviazala kontakt počas karantény a ľúbim ich nado všetko. Myslím si že to že sme boli doma nám toho dalo veľa(máme nových kamarátov, lepšie vzťahy) ale taktiež aj niečo zlé.
Super video, Kovy! 😊 Já jsem teď prvním rokem na vysoké škole a protože mi nevyšly koleje, jsem přes týden sama v malém bytě, což jsem ze začátku snášela celkem špatně 😁 můj domov a milující rodina jsou pro mě všechno, snad každým dnem si toho vážím víc a víc a když se svými rodiči a dalšími příbuznými zrovna nejsem, tak mi moc chybí ❤ zatím si ještě nedokážu představit, že bych na víkend nepřijela domů 😇 dokonce občas jezdím domů i dřív, když vím, že se můžu přednášky zúčastnit online 🤷🏻♀️😅
Přeji všem, aby nalezli svůj domov, jelikož je to místo, které nás ať už chceme nebo ne ovlivňuje. Děkuju Kovy za rozebrání pro mě dosti aktuálního témata ❤️
7:17 jestli si blázen, tak to jsem taky. To že sama se sebou diskutuji dělám taky. :D Jinak skvělé video jako vždycky. Zajímavé, zábavné...... Díky za to
Domov je pro mě tato planeta. Když se podívám na nebe, vidím střechu, která nás chrání proti radiaci. Ať jdu proto kamkoliv domov je stále podemnou. Důležitější než domov, je společnost.
Tak to mě mrzí, že jsem tohle téma na instagramu úplně prošvihla! Poslední dobou zjišťuju, že doma to není úplný top, jak jsem si vždy myslela. Což o to, mají mě rádi a já je taky, ale zjistila jsem, že našim kompletně chybí empatie a když jsem na tom psychicky špatně ještě se za to na mě zlobí. Navíc kompletně ignorují moji sexualitu (ace). Ale daleko více jsem se sblížila se svojí báječnou ségrou!
8:21 No, to jsem já za poslední dva roky. Koukám buď na Netflix nebo jsem koukala do obrazovky na online výuku. 🙂 Ale je to plus. Vždy večer tak jsem řekla jdu ven (jen spontálně) vzala boty, mobil klíče roušku a šla třeba pěšky do centra. Nebo jen tak Dva nebo tři km na random mezi ulicemi. 😁 Bylo to fajn😁
S mojí mamkou mám už od malička výborny vztah. Lockdown nás pouze a jenom zblížil, asi jsem jedna z mála ale musím říct že jsem ráda za lockdown. Bydlí s námi ještě dvě morčátka který nám to dodávají boží atmosféru. Jinak úžasné video;)
Před 4 lety jsem nastoupil na střední školu, od doby co jsem byl nA intru, mě život toho mnoho naučil. Otevřelo mi to oči a zocelilo mě to, zjistil jsem na vlastní kůži, že taky existuje bezpráví a co vlastně obnáší soužití s ostatními. Že už to není to, mám svůj pokoj a tam mě nikdo neotravuje, ale že každý den potkávám lidi, kteří mi mohou nebo rovnou narušují soukromí, které jsem dříve jako dítě na základce měl. Nevím jak ostatní, ale od té doby, co studuji SŠ, tak nemám už tak skvělý vztah s jedním rodičem, pravděpodobně si myslím, že na to má vliv rychlá doba, finance, to že už nejsem dítě a mám vlastní úsudek a také, že už nemám tolik času jako dříve. Na závěr bych chtěl říci, že intr je velmi dobrá zkušenost, která by člověka mohla připravit na setkání s lidmi v práci, v obchodě nebo kdekoliv jinde. Naučí nás to, že nejsou na světě jen dobří lidé a že umět se obrnit trpělivostí je velmi důležité. Cením si tvého videa Kovy a přeji hezký den.
S rodinou mám dobrej vztah. Na žádnej intr nepůjdu dohledné době. Já se domů vracím rád. Ty dva roky kovidismu 2020 a 2021 jsem snášel v pohodě, měl jsem vic času na Minecraft! 😂😂😂😂
Jakoby takhle- Covid to změnil možná až k horšímu. Upřímně třeba když jdu že školy, samozřejmě že se mi chce domu ale někdy když tam přijdu, hned chci pryč. Hrozně závidím lidem, kde je doma podporujou ve většině věci. Třeba vybrat si střední pro mě bylo peklo. Chtěla jsem na jednu střední a všichni mě začali tak strašně srážet, z cehož jsem byla úplně na dně. Potom co jsem neudělala talentovky, jsem byla ještě víc v háji, protože všichni mi říkali že to nedám a já to nedala. Pak jsem se rozhodla že půjdu na stejnou střední jako moje sestra, ale to byl pro mámu asi ještě věští problém. Od tý doby jsem na tom mentálně ještě hůř. Ono se to táhne ještě chvíli před covidem, no a pak za lockdownu, kdy mi lidi začali říkat že jsem psychopat apod. Se to ještě zhoršilo. Plus ještě k tomu škola mi vrací moje traumatický zážitky, nebo nás všechny hrozně shazujou. Jako sorry, asi je to jen můj nazor- ale máme toho sakra dost. A když na vás v 6:45 ředitelka vytáhne matiku a vy to spletete protože jste rozespali a ona vám řekne cituji "No tak to teda k prijimackam to tě chci videt" a nebo když na nás dejepisarka vytáhne doslova maturitní otázky,které samozřejmě nedokqzete zodpovedet a ona vám řekne "No tak to ale ty prijimacky neuděláte, to je hrozný jakto že tohle nevíte?!" nuu- a nejen ucitelky, jakoze- docela dost se tesim az odtud vypadnu na ten intr. Noo- pokud to někdo dočetl, tak dekuju za vyslechnuti
Mám pocit že po karanténě se s mámou mnohem více hádáme. Mámě to zrovna moc neprospívá protože začala všechno celkem dost hrotit. Já jsem ale typ člověka který si doma rád zůstane a nemá moc rád chození jenom tak na procházku nebo aktivní stresující každodenní život. Od doby co začal lockdown se mi taky hodně změnil zrak. Naneštěstí k horšímu. Ale třeba jedna z super věcí je ta že díky lockdownu jsem měla dost času se připravovat a přijímačky a dostala jsem se na super gympl s těmi nejlepšími spolužáky které jsem si mohla přát. Díky lockdownu jsem si taky výrazně spravila svůj spánkový režim a od této doby jsem mnohem více energická a optimistická. Alespoň to mi řekli ostatní.
Většinu času co jsem bydlela s mámou tak jsme se jen hádaly. I kvůli totálním blbostem. Ale od té doby co jsem se odstěhovala se náš vztah mnohem zlepšil a teď si pomáháme jako nikdy ❤️
Když přišel druhý lockdown, začala jsem mít psychické problémy, protože jsem byla úplně odříznutá od společnosti. V noci jsem nespala, vůbec jsem nejedla, protože jsem každý den trávila minimálně 9 hodin u počítače, kvůli škole a já byla neustále pod strašným nátlakem. Nakonec jsem dostala žaludeční neurózu a já pravidelně navštěvovala psycholožku, ale díky tomu se moji rodiče více baví a vychází spolu (jsou rozvedení) Nyní je to doma strašně fajn, více si rozumím s rodinou a můj zdravotní stav se strašně zlepšil.
Jsem z Brna, kde ulic/část městské části je jedna velká vesnice. Teď už máme na novém bydlišti pohodové vztahy. Spíše anonymní. Což oceňuji po velmi špatné zkušenosti v letech mé "puberty". Podobný příběh se stal herečce Sandře Pogodové s rodiči (viz rozhovor na YT - FACE TO FACE). Ta špatná zkušenost (ve stručnosti) - šikana ze strany sousedů, která byla na nás jednotlivě aplikovaná po dobu 5ti let: flusání na dveře, časté slovní (sprosté) napadení, jednou fyzické napadení ("naštěstí" jen chycení za ruku a trapná výhružka, že se dotyčné posmívám), ponižování na veřejnosti (před domem). Když jsme se z finančních důvodů nemohli odstěhovat, tak jsem informovali policii. Ta s tím nic nemohla dělat, jelikož nemáme důkazy a bylo by to "tvrzení proti tvrzení" a kamery ve veřejných prostorách být nemohly (začínalo GDPR). Díky náhodě a mým vyřčeným přáním do vesmíru (😄), že už nechci na té adrese bydlet jsme se odstěhovali a už pár let bydlíme spokojeně a anonymně. Tedy už jen s mamkou. Na tátovi se tato šikana podepsala nejvíce po tělesné stránce - problémy se střevy. Soused mu každou tátovu "kuřáckou uklidňující pauzu" říkal: "ať zdechne kuřák zas*aný". Táta umřel 3 roky po tom co jsme se odstěhovali. Časem jsme zjistili, že tito sousedé tohle aplikovali na starou paní v domě i na jiných lidech. Tito lidé byli nemocní - soused na lécích a jeho dcera byla bývalá "lehká holka", kterou prodával dál. Prý v tom hráli i roli drogy. Těžko říct. Šikanoval i svoji manželku, která se prostě s jeho nemocí byla smířena a se slovy "on takový prostě je" nás vždy "uklidnila". 😅 Tohle se děje dnes a denně. Naše zákony na tohle nestačí. Díky naši odolnosti jsme to trpěli relativně dlouhou dobu. Všechno hodně zlé je pro něco dobré. Teď je nám už dobře a na podobná individua si dáváme pozor a vážíme si slušného a laskavého okolí. Ověřila jsem si, že v takových případech není potřeba to v sobě tutlat a velmi nahlas se ozvat, když na Vás někdo křičí, nadává či jinak terorizuje. Nemusí se jednat jen o šikanu od sousedů, ale i o rádoby slušného člověka, kterého považujete za "stejnou krevní skupinu".
Ten pocit, když ve skutečném světě vlastně ani domov nemáš a máš 2-3 věrný kamarády. Domovem se ti potom stala vymyšlená realita z knížky, do které sice můžeš vždy uniknout, ale zároveň tě ničí ten pocit, že tam ale nikdy nemůžeš být naplno, nemůžeš si promluvit s těma lidma, kteří ti dali do reálného života aspoň trochu motivace a nemůžeš se procházet těmi nádhernými uličkami. Stručně řečeno, prostě jsem se narodila do špatné reality a tenhle svět pro mě nikdy nebude dost dobrý.
Já jsem si zase během covidu uvědomila, že moc ráda trávím čas sama se sebou. Naopak se mi hůř navazují znovu vztahy s kamarády. Raději najednou jsem sama doma než chodím ven.
Cestovní video Pog Každopádně já to na vesnici nemám tak veselý. Asi ve 14ti jsem začala sledovat anime, cosplayovat, poslouchat tvrdou hudbu což se nelíbilo mým kamarádům z dědiny. Začala jsem být divná a ve škole jsem začala být šedá myš, takže se semnou pak už nikdo nechtěl bavit (krom 2 lidí co se odstěhovali xd). Mě to tak nějak bylo jedno, aspoň jsem viděla jak se zachovali a radši jsem si našla v blízké Olomouci vlastní kamarády. Mrzí mě ale to, že když jsem doma tak nemůžu prostě s někým jít jen tak ven, chodit na zábavy, karnevaly, píčoviny, nebo si zajít s někým do hospody... bo i dospělí mě tu znaj. Sice některý vrstevníci teď sami jsou dost underground a napohled vidim, že teď by se i klidně bavili, no ale nevídáme se a jen tak se začít bavit by bylo prostě divný.. Já se ani nedokážu jen tak projít po okolí byť je to tu krásné, protože prostě nechci potkávat lidi z vesnice... :d Teď prostě jen čekám na den až se odstěhuju do vlastního.
já jsem udělal coming out, po roku kdy jsme se lépe poznali s rodiči (v mém případě pouze s mámou), teď už je to spíš takový tajnůstkářství aby se to nedozvěděl nevlastní otec, a to jsme si mysleli, že se všichni lépe známe.... čiže je to tabu
Celý svůj život sdílím pokoj se svou sestrou, nikde doma nemám žádné soukromí. To se na mě nejvíc podepsalo během karantény, kdy jsem byla na všechny kolem mě nepříjemná: nejen, že jsem neměla chvíli o samotě, ale i protože jsem sotva strávila čas ve vlastním pokoji (ve vlastní posteli, ve vlastním pohodlí), abych ji buď nevzbudila online výukou nebo jakýmkoliv jiným pohybem. Doteď jsem na tom celkem špatně, jsem častokrát až hnusná, když nemám chvíli pro sebe, naštěstí se sociální baterka po znovuotevření škol opět nabila a já většinu dne ani nejsem doma :)
Abych byla upřímná, v poslední době si nepřipadám doma nikde. Moji rodiče jsou rozvedení, oba si našli nové partnery a mají s nimi děti. Takže už nemám jednoho otravného staršího bratra, ale přibyly mi navíc dvě malé nevlastní sestry. Mám pocit že kamkoli jdu, jsem zaseknutá v roli starší sestry. A to mi už vadí, protože například máma (u které jsem v péči) mě strašně ráda srovnává s mým bratrem a sestrou, což mi vždycky zaručeně zhorší náladu. Její super schopnost je naprostá ignorace toho, že narozdíl od ní potřebuju být většinu času o samotě abych se ze všeho co se děje nezbláznila. U taťky by to bylo klidnější nebýt jeho přítelkyně, ze které se stal generál celého domu. Takže když jdu tam, musím počítat s tím, že občas dostanu seřváno i za něco co není moje vina. A k tomu tam mám druhou nevlastní sestru, která mě během mých návštěv kolikrát nenechá na pokoji dokud si nezamknu dveře. S taťkou mám ale rozhodně lepší vztah než s mámou, takže jsem zvažovala že se k němu přestěhuju až mi bude 18 Korona celou moji situaci zhoršila jak jen to šlo, a nebýt mých přátel online, je dost možné že by mi už dávno ruplo v bedně. Máma a její přítel se totiž strašně rádi hádají, klidně i o naprostých maličkostech, takže mi kolikrát nezbývalo než si nasadit sluchátka a snažit se z toho všeho nezbláznit. Kvůli všemu tomu stresu jsem už několikrát malém sklouzla k sebepoškozování a nakonec mi musel taťka zářídit návštěvu u psychologa (protože máma odmítala přiznat že se mnou něco je)
S mamkou mám supr vztah a míč za nej děkuju a za svou rodinu jsem doooravdy šťastná. Opačnou rodinu spíše její část má můj přítel a je mi z ní na 🤮. Přátelé se mi spíš odcizili, nemám si s nimi co říct. Doma i od přítele mám plnou oporu. Sousedi máme parádní. S jednomu jsme skoro jako rodina (Slavíme, opékáme...) a okolí je taky dobrý. Jednomu sousedovi říkáme kotel protože tak se i směje... Prostě super.
Já osobně za sebe můžu říci, že poslední dva roky jsou pro mě peklo na zemi. S mamkou si nemám co říct, každá jsme úplně jiná a to stejné s mými sourozenci všichni jsou starší a ještě k tomu kluci. Takže v podstatě v rodině jsem za ty dva roky nenašla žádnou oporu. Což mi přijde dost smutné. Avšak se také není čemu divit, když na mě nikdy nikdo z rodiny neměl čas a začali se starat až teď kdy už je podle mě pozdě zajímat se o to co dělám a jak se chovám. Takže místo toho abych se těšila na to když přijedou bratři na návštěvu tak z toho mám hrůzu, chci nejradši někam utéct, ale nemůžu. Jediné co mě teď drží nad vodou je to že za pár měsíců už maturuji a pak chci jít dál na vysokou a také samozřejmě můj pes, protože bez něj a bez toho abych prostě jen tak vypadla z domu bych to už nezvládla i když jen na blbou procházku.
Když jsem na střední řešila nějaké trable a napětí doma u rodičů, s největším "průlomem" mi pomohla až školní psycholožka/poradkyně. Takže pokud někdo zažívá něco podobného, můžu jen a jen doporučit, někoho takového vyhledat. Popřípadě spousta měst má dětské kluby a různá zařízení a občas je tam i psycholog, ke kterému můžete zadarmo docházet či se s ním poradit. Hlavně se na někoho obrátit, stres a napětí dělá akorát škodu na těle a na mysli a nějaké řešení je vždycky. Držím palce a posílám objetí všem, kteří něčím takovým procházejí.
Můj domov je místem, kde mám vše co potřebuji, pohodlí a svoji rodinu. Brzy mi bude 24 a s každým rokem si říkám jestli bych si neměl najít vlastní bydlení, jak ode mě lidé očekávají. Jenže kromě dnešních cen bytů tu jsou i další problémy, například to že nemám přítelkyni a ani kámoše, takže bych byl ve vlastním bytě ještě víc sám než se cítím teď a navíc mám psychické problémy, které mi už tak komplikují normální žití, takže nevím jak bych bydlení zvládal. Zkrátka i když to bude znít klišé, tak domov je opravdu o tom s kým, nebo jestli ho vůbec s někým sdílíte.
Pro mě byly poslední dva roky takové o ničem, ale co z toho vyplynulo není nic dobrého. V rodině to vnímám nejspíš jen já, ale ztratil jsem jakoukoliv lásku a důvěru ve svou rodinu a domov. Tento rok jsem nastoupil na vysokou školu a koleje a jde vidět, že mimo rodinu jsem vlastně relativně funkční člověk, dokážu se více soustředit jak na učení, tak i své emoce... Další věcí, co jsem si "uvědomil", je že nemám vlastně žádné kamarády a jak jsem již říkal, necítím že bych měl domov a rodinu. Dost mi to sráží psychiku a dělá mi to všechno těžší. Takhle to mám posledního půl roku, snad se to zlepší...
Byl jsem v 8mé třídě kdy jsem se přestěhoval od Liberce k Lounům od Matky k Otci.. Matka měla své problémy, často jsme se stěhovali zatím co otec měl stabilní práci a barák.. Po ZŠ jsem nastoupil na internát v Mostě a do Litvínova jsem dojížděl na učňák a po třech letech na nástavbu na maturu.. A v té době jsem o "Domov" přišel.. Otec se rozvedl, měl dluhy a prodal barák.. Dilema: Bylo mi 16 let.. Vrátit se k matce ale zanechat tak studia a co dál ? Hledat zaměstnání ? Nebo.. Díky tomu že jsem nebyl žádnej sígr jsem se domluvil s ředitelkou internátu která mi dovolila tam v podstatě bydlet, na úřadě mě tzv "osvojili" nebo tak něco což mi umožnilo pobírat například příspěvky na bydlení přímo na sebe a tudíž jsem měl placené bydlení na intru, měl jsem příspěvek na dopravu a u soudu jsem požádal o výživné od otce.. Matka ta posílala, s tou problém nebyl.. Nakonec jsem tak fungoval cca 2.5 roku protože jeden školní rok jsem opakoval kvůli nezvládnutým zkouškám.. Po matuře jsem hned našel práci i bydlení.. Nějakou dobu jsem žil i v zahraničí.. Později jsem se vrátil k Liberci kde funguji dodnes s vlastní rodinou.. Trvalo 9 let než jsme si s tátou sedli a vše si vyříkali.. asi už to nikdy nebude 100% důvěry ale kamarádovi který mi tehdy na intru neskutečně pomohl v nedávné době umřel tatínek poměrně mladý a mě nějak došlo že ať se stalo co se stalo, už bych ho třeba nemusel vidět nikdy.. nic mu nikdy říct.. a to by mě asi hlodalo víc.. S mamkou to bylo vlastně nakonec v pohodě.. byť sama měla svoje problémy a sama měla málo, vychovala mě i brášku a myslím že dobře.. oba jsme se brzo postavily na vlastní, dokázali jsem projít těžkým obdobím a i přes to všecko jsme sem tam pomohli okolo.. Takže abych to shrnul.. "Domov" až tak úplně není důležitý.. ale jsou to právě ti lidé v něm a okolo.. A tak vždy říkám že můj Domov je planeta Země a mrzí mě, že tak nesmýšlí víc lidí.. asi by tu bylo o dost líp.. Ale když na to přijde, je domov tam, kde je má rodina, přátelé a kde se cítím dobře ;)
Od přibližně 14 let si čím dál tím víc uvědomuji, jak strašně moc jsem ráda za svoje rodiče. Samozřejmě mě někdy pijí krev, ale jsou velmi podporující a všímaví. Někdy okolo těch 14 jsem totiž začala chápat, jak vzácné je mít oba milující rodiče. Pamatuju si jeden moment, kdy jsem v té době pozvala kamarádku ke mně domů a ona chvíli v obýváku stála jako v transu. Nechápala jsem co jí je, pak mi však řekla, že přesně takový domov vždy chtěla mít. To mě zarazilo, tak jsem se jí zeptala, co tím myslí a ona vyzvedla zvuk vařícího se oběda, zdi plné rodinných fotek, velký barevný gauč se spousty příjemnými polštáři, spoustu barevných plastových dětských nádobí na lince, prosluněný pokoj, zvuk zpívajících ptáků ze zahrady a velký nápis na rodinné nástěnce “Rodina nade vše” Tehdy jsem pomalu začala chápat, jak moc mi tohle přišlo normální, přitom jiným to mohlo připadat, jak ráj na zemi, něco, co by mělo být samozřejmostí, ale ono to nikdy neměli. Když jsem nastoupila na střední, ještě víc jsem začala chápat jak velké štěstí mám. Tam se totiž ještě k dobrému vztahu s rodiči přidal na nástěnku rarit dobrý vztah se sourozenci. Jelikož jsem s oběma 12 let sdílela pokoj a se sestrou doteď, dost se hádáme, ale většinou jsme v pohodě. Hlavně s dvojče bratrem, s ním jsem prakticky strávila celý život a oddělit se na střední školy byla pro nás těžká zkouška. Na druhou stranu ve třídě mám kamarádku, která děkuje všem svatým, že nemusí se svým dvojče bráchou chodit do třídy.
Skvělé téma, poslední dobou řeším taky všemožné problémy řečené v tomto videu a vím, že nejsem sama.
Karanténa mi pomohla hodně se sblížit se sestrou, ale na druhou stranu jsem se stala ještě asociálnější než dřív. Zjistila jsem, že mi přátelé hodně chybí, a že v životě potřebuji víc, než jen tři lidi, i když své rodiče miluji. Potřebuji to střídat. Ale mam problém, že se mi vůbec nechce opouštět dům a odejít pro mě znamená nervozitu. Ale rozhodně to za to stojí a přátelé a tanec mi teď hodně pomáhají. Myslím, že jsem udělala za poslední dva roky velký pokrok sama se sebou.
za posledních pár měsíců se tvoje tvorba změnila. ne tématem, ale kvalitou. a já jsem nadšená! sleduji tě od začátků a je naprosto kouzelný vidět vývoj tvojí tvorby během let! pokračuj v tom!👍❤️
Díky tomuto videu jsem si uvědomila, že bych si měla více vážit svého domova a klidné atmosféry v rodině. Díky Kovy❤️
S mámou mám super vztah a napadá mě jak mi jednou řekla, že tě viděla v Ikee a moc ti to slušelo! :D
♥️
Takto má tovoja mamka šťastie
nice
@@maruskamacicka9168 jj
Skvělé video! A mockrát děkujeme za mrkvičku
Když mi bylo devět, chtěla jsem se přestěhovat k otci (což se mi splnilo), ale o pár let později jsem zjistila, že je to tam mnohem horší než u mámy... Táta si našel přítelkyni, která je pravý opak mne a s nástupem puberty to nedopadlo zrovna dobře... První lockdown jsem strávila u matky, protože už před jsem měla s otcovou přítelkyní vztahy na ostří nože... Když lockdown skončil a já se vrátila "domů" otcova přítelkyně se začala chovat, že všechno musí být dokonalé... Nechám jeden drobek na stole... Jednou za uherský rok si zapomenu umýt před obědem ruce... Atd. Teď už jsem si mohla pouze vybrat pouze zda mi bude nadávat, že nic nedělám nebo, že to dělám špatně. Dost se to podepsalo na mém sebevědomí a psychice. Neustále jsem utíkala k mě babičce, kde jsem se cítila mnohem víc doma než u otce. Někdy v květnu červnu minulého roku jsem zůstala u babi nadobro, stále jsem ale byla vyděšená, že cokoli udělám bude špatně a když do toho ještě přišli stresy z příjmaček (které dělám letos) a strachu, že do nového kolektivu nezapadnu mne dohnalo až k myšlence, že se zabiju... Nakonec mi nasadili prášky na deprese, které mi pomáhají, ale dokud nebudu na střední a nevezme mne mezi sebe středoškolský kolektiv, nebudu úplně v pořádku...
Mimochodem: můj otec s jeho přítelkyní nic neudělal, přesto że to všechno viděl.
To mě moc mrzí. Držím pěsti, ať se všechno zlepší.❤️
Užívej života, táta z něj nejspíše může i zmizet pokud si najdeš intr i když v tomhle věku to bude zajimavé. Každopádně držím palce, vše se určitě spraví.
Babička je hodná, že pochopila tvoji situaci 😊 všechno bude už jen lepší ❤️ na střední škole můžeš začít od znova, nemusíš se bát. Já jsem byla vždy trochu outsider ale do jakéhokoliv kolektivu jsem šla, vždy tam byl někdo, kdo byl rád že tam jsem a byla jsem mu dobrou kamarádkou 😊
Tak hodně štěstí , ty to zvládneš , já ti věřím 😊
Ze začátku možná nebudeš mít kamarády, ale časem si minimálně jednoho kamaráda nebo jednu kamarádku najdeš. "Team" mích kamarádek se skládá z "nepotřebných" pro ostatní, ale pro mě jsou všechno. Je možné, že dopadneš jako jedna z těch mích kamarádek. A k té střední... Já ti budu držet palce! To zvládneš, jen se pokus se méně stresovat, bude to lepší! ♥️🌹♥️
snad první youtuber na kterého se můžu dívat s mámou :)
Kovy je jeden z OG UA-camr, kterého nezměnila sláva k horšímu.
Konečně jsem se přestala cítit extrémně divná. Často, téměř každý den, si povídám sama se sebou. Rodina, zvlášť sestra, z toho nemůže, ale teď když jsem zjistila, že to dělá i někdo další, potažmo někdo, kdo je vzor pro spoustu lidí, je to skvělý pocit. Vztahy se sousedy máme taky zajímavé. Bydlím v paneláku, který má šest pater. V každém patře je někdo zajímavý. Například u nás v posledním patře žije paní, která je naprostá super babča, skvěle se s ní povídá, má boží vtipy a celkově je to milá starší paní. Potom tady žije pán, který má sice zálibu v alkoholu a kouří ve společných prostorách domu, ale jinak je taky fajn. Naopak v nejnižším patře bydlí paní, která nesnese nikoho a nic, všechno jí vadí, jsou s ní neustálé spory, velmi ráda volá policii i kvůli blbostem (například spadlá ponožka z balkonu) takže soužití je komplikované. Jinak to máme dost podobně jako většina lidí z města. Sousedy max pozdravíme, ale víc se neznáme
Mně nevyhovují ty bílé rámečky, abych řekl upřímně.
Jo no, máš pravdu.
Pravda, no...
Jn
7:41 Tohle je přesně můj případ. Když jsem byla doma tak jsem si hodně zvykla na svůj klid, ale jak se to začalo zase rozvolňovat, zjistila jsem že mám problém jít jen tak ven a odvykla jsem si být mezi hodně lidmi a vstřebávat tolik vjemů. Stala se ze mě tak trochu introvertka.
Děkuji za toto zpracované téma. Jsem si uvědomila, že sic byla doba covidu, tak se toho událo v mém životě během 2 roků docela dost. První rok jsem se sice uzavřela více do práce, kterou jsem dělala při škole, kdy jsem pracovala a nedělala jsem nic jiného, homeoffice ze mě celkem udělal workoholika, což bylo i tím partnerem se kterým jsem žila, takže jsem po půl roce covidu odešla z toxického vztahu, po dalším cca půlroce jsem si našla skvělého partnera, se kterým jsem se hned nastěhovala, následně jsem dodělala vysokou, změnila jsem práci a 3x jsem se stihla stěhovat. Poslední stěhování mě dostalo do Prahy, díky nové práci.
S rodiči mám naštěstí dobrý vztah a vím že kdybych potřebovala, tak je tu mám a můžu se i při nejhorším nastěhovat k nim. Vím že ne každý má štěstí na rodiče, např. mamka mojí mamky, které odmítám říkat babička, pro mě to bude navždy jen nějaká paní co někde existuje ...
Pro mě je domov tam kde se můžu cítit uvolněně a přirozeně, kde se nemusím bát udělat nějakou nechtěnou chybu, někde kde se cítím sebejistě ...
Vynikající video, velice se mi líbilo , hezké zpracování a překrásný script. Děkuji
Je zvláštní uvědomit si, že i přes to, že si myslím, že to máme doma občas trochu krušný, ale máme se dobře a máme se rádi, v jiných rodinách to být nemusí. Jen od holek z intru slýchám, jak se sem těšily, že to bylo doma hrozný atd.. Ale i na intru se necítí nejlíp. Je dobré nemít na intr vysoké nároky, člověk si zvykne.
Takže hodně štěstí všem ať to vše zvládnete.
Toto je téma, nad kterým poslední dobou strašně moc přemýšlím a mohla bych o tom mluvit hodiny. V 15 letech jsem se přestěhovala z malé vesnice do města, abych tam mohla studovat. Bydlela jsem na intru a sdílení jednoho pokoje se třemi holkami si budu pamatovat celý život. Neměla jsem to tam ráda, byla jsem velice háklivá na své soukromí, a to mi tam celou dobu chybělo. Bylo to pro mou psychiku těžké, tím, že jsem neměla prostor pro svoje soukromí, tak jsem se do sebe často uzavírala, před spolubydlícími a obecně před všemi lidmi kolem. Žila jsem si takový malý svět ve své bublině, zatímco se všichni okolo mě bavili, chodili spolu před Intr kouřit, navštěvovali se na pokojích atd. Na víkendy jsem se strašně těšila domů až budu sama ve svém pokoji a s rodinou, před kterou se cítím nejvíce sama sebou a nemusím se přetvařovat. Do dnes cítím tu těžkost v těle, když se řekne neděle, jelikož to byl den, kdy jsem se na Intr musela vracet. Nesnášela jsem to tahání těžké tašky vlakem, cesty vlakem obecně, kde jsem se bála, že na někoho narazím, bude se chtít se mnou bavit a já ztratím poslední hodiny sama se sebou než se vrátím zpátky na introvský pokoj. Na konci čtvrťáku už jsem to nemohla vydržet, tak jsem začala dojíždět. Naštěstí nastal lockdown a já konečně mohla trávit čas doma, kde jsem to tolik milovala. Samozřejmě, že mi to při lockdownu taky začalo lézt doma na nervy, ale byla jsem o mnohem více spokojenější, než sdílet svůj spánek, učení, volný čas, soukromí a tyhle věci na jednom malém pokoji se dvěma cizími holkami.
Při nástupu na vysokou jsem si řekla, že na kolej nepůjdu, že nezvládnu bydlet s další cizí holkou a sdílet svůj celý život. Proto jsem hrozně šťastná, že mám milující rodiče, kteří mě chtějí podpořit a pronajmuli mi byt. Jsem spokojenější než kdy předtím. A to mě dostává na druhý břeh, kdy jsem si na tuhle samotu a trávení sama se sebou až moc zvykla. Na víkendy domů už moc nejezdím. Zjistila jsem totiž, že pro žití ve městě (alespoň pro mě) je potřeba balanc. Trávit čas sám se sebou v klidu na bytě a trávit čas mimo domov s přáteli, ve škole a v práci. To když jedu domů, tak mi tam ten městský ruch strašně moc chybí a deptá mě to tam, protože se mi tam nedostává té rovnováhy.. trávím tam jenom čas se sebou. To mě dostává k tématu sousedství. Všichni ve videu psali, jak se na vesnici navštěvují, jak plánují společné akce, jak tam všichni všechny znají. Já tedy když jsem doma, tak jsem opravdu jen zavřená nebo trávím venku sama se sebou. Nemám ve své rodné vesnici žádné kamarády, se kterými bych se vídala, nemám nikoho za kým bych zašla, ale vyhovuje mi to.. hrozně mě na vesnicích štve, jak člověk nemůže mít žádné soukromí, vadí mi, jak všichni znají všechny. Vyhovuje mi ta městská anonymita. Ještě se mi teď vybavilo, jak se mě můj taťka zeptal, jestli mi nevadí, že nezažívám ten bláznivý život na koleji a řeknu vám, když jsem si představila, jaké to bylo pro mě na intru, jak jsem se tam jenom uzavřela do sebe, tak mi to za to nestojí.
Opravdu, tohle je téma, které v mém životě hrálo, hraje a bude hrát obrovskou roli a vždycky bude aktuální. Furt se mění a poslední dobou si právě tyto změny uvědomuji (hlavně když jsem na samotu, soukromí hrozně citlivá). Děkuji, že jsi ho takhle vyzdvihl a natočil o tom video. Všem moc přeji, aby se ve svých domovech cítili dobře, ať je pro ně definice domov jakákoliv.
Moc ráda si přečtu komentáře lidí či studentů, kteří v sobě nesou podobné pocity, zkušenosti, zážitky a pohledy na věc.
8:23 No to je skvělé načasování, hned potom co dokoukám tohle video mám naplánováno se sejít s mou kamarádkou, kterou jsem už dlouho neviděla, tak to můžu přičíst ke splnění této výzvy. 😄😊
Skvěle zvolený téma, video mě bavilo obsahem i zpracováním. Myslím, že to s tou samotou jsi vystihl úplně přesně, někdo jí měl moc a někdo moc málo. Já bydlím sám, takže hlavně ke konci posledního lockdownu, jak byly zavřený okresy, tak už toho na mě bylo fakt moc a záviděl jsem těm, co mají další lidi doma. Ale pak mně zase došlo, že ti by třeba chtěli někdy být sami a nemůžou...
Příští rok půjdu na střední školu, a pokud dám příjimačky, tak pánuji jít na intr, tak uvidím, jak to zvládnu 😅
Who asked
Nie je to až také hrozné ako sa zdá. Po čase si na intrák tak zvykneš, že sa tam budeš cítiť ako doma. Veľa šťastia
Přesně tak to taky teď mám 🤣
@@janabendova265 tvoje máma lmao
já sem na intru už 3 rokem a byla to pro mě velká zkušenost. pochazím z malé vesničky a školu mám skoro 100km daleko ve velkém měste a hodně sem se naučila soběstačnosti (hospodaření s penězma a hlavně seznamování se s lidma a navazovaní nových kontaktů). Pro někoho může být intr právě nějaký "útěk" od reality a u někoho to spíš vyvolá stesk po domově. Každopádně není čeho se bát a rozhodně ti to tá dost do dalšího života, držím palce!
Osobně já také trávím kopu času mimo domov a uvědomil jsem si že se cítím lépe doma jinde než doma. Ale upřímně když se mám vracet domu už mám krapet obavy co mně zase čeká. Nikdo mi moc nerozumí, cítím se spíš sám a nesoustředím se. A tak hodně uvažuji se po přerušení studia vrátit ke studiu, dostudovat a osamostatnit se. I tak já sám považuji za domov jakékoliv místo kde se cítím dobře, kde jsem rád, kde mám přátele, rodinu a kde mám příbuzné. No a pandemie naše trvalé neshody ještě víc prohloubila takže teď spíš více méně nejsem vůbec doma. Snažím se víc tvořit, cestovat a scházet se s lidmi.
Jsem z malého města, ale teď jsem prvním rokem na vysoké v Praze a bydlím na koleji. Díky tomu vidím to dobré i špatné z obou světů. Na koleji mám svůj klid, dělám věci tak, jak chci já, řídím se jen podle sebe, ale zase na druhou stranu jsem taková ztracená a často se cítím dost opuštěně. Všechny blízké kamarády a samozřejmě rodinu mám doma. Praha je ale na druhou stranu nádherné město plné skvělých možností a příležitostí. Na víkend se vždycky ráda vrátím domů, k rodině a kamarádům... Ale po dvou dnech se zase těším zpět do Prahy, protože tady na maloměstě, jak se říká, chcípl pes :D Nic se tu neděje a rychle mi začne chybět ten ruch velkoměsta. Je to zvláštní mezidobí: doma mám zázemí, rodinu, kamarády, ale v Praze si zase můžu žít život podle sebe a podnikat mnohem víc věcí. Myslím, že se to časem srovná, ale je to zajímavý střet dvou světů - nejen života v malém a velkém městě, ale i života v bezpečí domova a života na vlastní pěst.
Opět naprosto geniální video. Miluju, s jakou lehkostí dokážeš podat každé téma. Je tě radost poslouchat, kdyby takhle mluvili i někteří učitelé ve škole, byl by to splněný sen😂. Skvělá práce 👏
Co se domova týče, pokud se vše podaří, jak si přeju, chtěla bych od podzimu na VŠ do Brna. Šíleně se toho bojím, bydlím cca 25km od Prahy, mám tu rodinu, kamarády a kočku, vlastně mou hodně blízkou kamarádku. Ke všemu mám až sociální fobii a strach z nových lidí, takže si nedokážu představit, jak to zvládnu v Brně, úplně sama, stovky kilometrů od všeho, na čem mi záleží.
Opět skvělé video...domov může být milovanou oporou, anebo také nepříjemným místem, do kterého se nám vůbec nechce...
Taky se sebou vedu dialogy, víc si urovnam myšlenky a jsem sama za sebe ráda. 🙂 A domov je pro mě důležitý. Mám už svůj vlastní pokoj, konečně, během lockdownu jsme ho doorganizovali. I tak mi ale vadí, že soukromí nemám tolik, jak jsem si myslela. 😄
Skvělé video Kovy 🤩 studuji na střední škole a jsem na intru a pocitově to mám tak napůl, když jsem doma, chci být na intru, a když jsem na intru chci být doma. Ale lepší je samozřejmě domov 😄
Skvělé video. Díky. K těm sousedským aktivitám mám jen malý vzkaz pro ty, kteří se jich rádi účastní (společné grilovačky a různé jiné akce) že to, že se jich někdo nezúčastní, neznamená nutně že vás nemá rád. Jen rád tráví volný čas jinak 🙂Je dobré to přijmout. Já osobně vyhledávám raději kontakty s přáteli, tj. přes společné zájmy, než v sousedství, ale nic proti sousedům nemám.
Já se teda cítím víc doma v škole s kamarádkami než doma. Táta si právě před dvěma lety našel novou přítelkyni, a sledovat, jak moje mamka doma život nedává, mi trhá srdce. Taky mě mrzí, že moje sestra se k mamce chová, jako by ji nesnášela.
Edit: Jsem hrozně ráda, že se naše vztahy zlepšují. Mohlo by to sice být lepší, ale rozhodně je vidět progres.❤
Vemte si jakej to je asi pocit, když si jen tak sedíte na gauči a nějakej soused vás vočumuje dalekohledem🤣😳🤔...
nový strach: odemčen :ddd
@@simonaslavikova1178 Tak ho taky pozoruj 😈
@Hana Šoupalová můžu potvrdit, s tím mám taky pár zkušeností...😅
Opět velmi přínosné video :) Mám pocit, že od té doby co máš nové studio, jsi osvěžen novou energií a tvá videa se neděle co neděle zlepšují.
Nikdy jsem něměla moc přátel a zrovna v červenci 2020 jsem si konečně našla pořádné kamarády, se kterými máme společné zájmy a rozumíme si. Chodili jsme pravidelně ven, bavili se a bylo to strašně fajn. Teď už nemáme moc času na to se scházet, kvůli tomu, že jsme čtyři různého věku a kříží se nám kroužky a škola. Navíc jeden z nich se začal přes prázdniny chovat jinak a mám pocit, že kdybych ho poznala až teď, tak bych se s ním asi nespřátelila. Během lockdownu jsme se vídali minimálně jednou za týden, teď je to spíš jednou za tři týdny.
V karanténě jsem se nesoustředila na školu, měla jsem horší známky, kroužky se mi on-line nijak moc nelíbily, ale zároveň jsem se scházela s kamarády a byla jsem mnohem víc kreativní (kreslila jsem, psala na Wattpad, četla apod.).
Teď se mi známky ve škole razantně zlepšily, kroužky jsou úplně boží, přečtu třistastránkovou knihu za týden, ale už zase nemám tolik času na kamarády a mimokroužkové aktivity.
Shrnuto, podtrženo, kdybych na živo chodila na kroužky do ZUŠ, ale zároveň měla teď třeba měsíc zase školu v on-line prostředí (samozřejmě bych zapracovala na soustředění) bylo by to pro mě ideální odpočinutí.
Ano je mi teprve jedenáct a už mě zajímají kovyho videa, protože mi příjde že jsou mnohem zajímavější umíš je udělat zábavné ale informativní. Za to ti děkuju vím toho mnohem více než bych asi měla. A mediální ring jsme si pouštěli při informatice a bylo to skvělý vím, že to není nejnovější ale furt je to super. Velký dík tobě !! A klobouk smekám za to co vytváříš:))))
Mám dobrý vztahy s rodinou a rád venčím našeho psa s mojí sestrou. Dobrá rodina dobrý život . Díky Kov👍
Ahoj Kovy, také bych něco málo chtěla říct o tom jaké bylo covid období.Na začátku Covid období mi zemřel děda a moje rodiče hlavně táta nebyli na tom moc dobře a ani babička.S tátou jsme v té době nevycházeli a s babičkou naopak snad úplně nejvíc a bylo těžké vše doma zvládat.V tu dobu jsem i málo jedla, byla jsem hodně smutná a slabá a jelikož moje tělo nemělo dostatek vitamínů atd.brzy na to jsem i onemocněla.Toto období spojené s covidem tak i normálně pro mě bylo těžké ale měla jsem přítele a babičky a svou nejlepší kamarádku, kteří mi že vším pomohli.Po čase jsem začala znovu jíst a vážit si sama sebe a mít sebe ráda a zkusit znovu myslet pozitivně a být v pohodě. Začala jsem dokonce psát knížku, psaní mi hodně pomohlo, také jsem se začala věnovat józe, která je prostě skvělá, být doma a jen tak přemýšlet o všem mi hodně pomohlo. Uvědomila jsem si, co je pro mě dobré,jak mít sebe ráda,jak se vyrovnávat se složitými situacemi i když to někdy nejde a vše zlé jednou skončí a zase bude dobře ❤️U nás doma to bylo těžké, ale už je to v pohodě a s tátou vycházím teď skvěle 😁
Jako dítě jsem žila v chudobě a se sestrou a mámou ,ale zázemí tam nebylo. V dospívání dojíždějí z Brna do Prahy,kde jsem studovala, pubertu strávenou na cestách ve vlaku. Ale teď mám vše po čem jsem vždy toužila a to je plná rodina, harmonický vztah s manželem a zdravé dítě. Teď máme domov plný lásky,kam se ráda vracím,kde ráda trávím večery. Sousedy ani nepotkáme,jen jedna sousedka v 11h v noci ..no víme co dělá v noci..jen si říkáme, ať to nevzbudí malého. Bydlí ve třetím patře. My v posledním pátém a jde slyšet ...jinak sousedi dobrý.
Po přesunu do nového studia jsou všechny videa znatelně lepší a baví mě daleko víc. Dík za to a jen tak dál 🙏👍
doma... doma je pro mě teď, po půl roce na vysoké, jak samotný dům s rodinou, tak můj pokoj na koleji. vysoká i korona toho pro mě hodně změnily, ale myslím, že k lepšímu, cítím se teď mnohem víc jako já a víc si taky uvědomuju, co pro mě znamená samota a lidi v mém životě. vždy jsem byla docela samotář a jak vš tak lockdown mi to hodně potvrdili, protože trávím hodně času o samotě a uvědomuju si, že i když nejsem "doma" (s rodinou) nerada, domov je prostě tam, kde se cítím nejlépe, a to je pro mě tam, kde můžu být sama a sama sebou :)
Jak tak koukám, tak jsem o generaci starší, než zbytek sledujících 😁 Mám už děti, bydlíme v domě. A během pandemie jsem každý den děkovala, že bydlíme kde bydlíme a máme tlupu dětí a jen díky tomu jsme to přečkali v relativní pohodě. Museli jsme trochu přeorganizovat některé místnosti, ale nic hrozného.
A když si vzpomenu na svoje dospívání, tak jsem také byla z těch šťastných, kde rodina fungovala a ráda jsem se domů vracela. Udělali jsme i jedné osůbce u nás útočiště, protože u nich to nebylo růžové.
A mrzí mě, když vím, jak to někteří mají/měli doma těžké. Domov má být bezpečné a láskyplné místo...
Už druhý rok bydlím zpátky u rodičů. Když jsem se sem vrátila, říkala jsem si, proč jsem vůbec odcházela. Posledních pár měsíců to vím naprosto přesně. Uvědomila jsem si, že jsme spíš jako spolubydlící a soupeři, než rodina. Boje o pračku, volnou kuchyň, ticho na učení či spaní - to je na denním pořádku.
Skvělé video jako vždy.
Měl jsem vztah s holkou, kterou jsem poznal v tanečních a covid mi ho docela zabil. Dlouho jsme se neviděli, taneční se furt posouvaly na pozdější a pozdější termíny, pak se k tomu přidaly moje psychický, rodinný a školní problémy a nakonec jsme vlastně zjisitili, že už si ani moc nerozumíme a máme dost odlišný zájmy.
Na druhou stranu ale asi nikdy nezapomenu na naše rande v dubnu 2020, kdy jsem se já oholil, ona si dala rtěnku a pak jsme měli celou dobu nasazený roušky a smáli se tomu - to prostě nevymyslíš...
Jsem z malého mésta, chodila jsem na malej gympl. Minulý rok jsem maturovala, letos jsem v prváku na VŠ. Z mého města jsem zdrhala, jakmile to bylo možné - poprvé to bylo k bývalému přítelovi (neúspěšně), a podruhé už úspěšně k mému současnému - přestěhovala jsem se týden před maturou do Prahy s ním na byt. A od té doby mám rodiče i mladšího bráchu mnohem radši. Přeci jen, trávit s někým 100% svého času, kdy není kam jit, je fakt na nervy, plus jsem na gymplu neměla žádné kamarady. Domovy mám tedy dva. Jeden na bytě, jeden u našich. A jsem ráda, že je můžu střídat. Jinak by mi asi jeblo 😂
Na střední jsem byla na intru, takže jsem se hodně osamostatnila. Jakmile přišla vysoká, hnedka první myšlenka byla, ze nechci zůstat doma. Mám dvě mladší sestry a představa toho, ze bych se měla učit, nebyla možná. Takže jsem se odstěhovala do jiného města. S mamkou jsem se stále viděla a zlepšilo nám to neuvěřitelně vztah. Jenže v červnu minulého roku se mamka musela odstěhovat z bytu, ve kterém jsme všechny vyrustaly. Obě dvě moje sestry šly do pece svých otců. Moc jsem nevnimala, ze jsem přišla o domov. V tu dobu jsem v mem rodném městě trávila hodně času s přítelem. Ale tam se to nepovedlo a najednou jsem si uvědomila, ze nemám domov. Ze mám pouze místa, kde prespavam. Jsem na tom stale stejně, ale snažím se více času trávit se svoji rodinou a věnuji se více mým koníčkům. Bohužel jsem studen a v lokalitě, ve které se pohybuji jsou dražší nájmy, takže nemůžu jít bydlet někam sama…
To přeji štēstí
Sice asi mimo téma videa, ale strašně se mi líbí, jak je to vše sladěné barevně :D Mikina, věci na stole - vše pěkně do béžova, radost na to koukat
Moc děkuju za toto téma které je pro mě strašně aktuální...budu odcházet na intr což je na jednu stranu fajn protože chci jít do většího města ale na druhou stranu to doma mám rada (a miluju svoji postel) a s rodinou mám fajn vztahy...ještě jednou díky za video🥰
my jsme se stěhovali po prvním lockdownu (2020), distanční výuka mě v bytě s dvěma sourozenci fakt nebavila (neřikám že mě potom bavila) v domě ve vlastním pokoji to bylo o moc lepší, po zkušenosti s bytem jsem moc ráda za to kde jsem teď
Rada by som sa podelila ohľadom môjho vnímania 2 rokov v karanténe. Keďže som trávila tak veľa času doma tak som sa viac zblížila s mojimi rodičmi a bratom a som z toho strašne šťastná, keďže predtým sme nemali až tak veľa šancí sa porozprávať, aj keď vychádzame krásne ako rodina. No zase karanténa nemala na mňa dobrý vplyv čo sa týka môjho psychického zdravia. Začala som mať pocity úzkosti, hlavne kvôli tomu, že som sa naučila nedostávať zlé známky v škole, lebo zrazu som mala plno času na učenie. No keď sme postupne začali chodiť do školy tak som niekedy dostala 2 z písomky alebo som stratila bod v písomke a cítila som sa strašne a ako zlyhanie. Táto úzkosť potom viedla k výkyvom nálad a taktiež som premýšľala o ubližovaní si. Ale som vďačná za to, že sa to zlepšuje a mám úžasných kamarátov, s ktorými som po prvý raz alebo po dlhšom čase naviazala kontakt počas karantény a ľúbim ich nado všetko. Myslím si že to že sme boli doma nám toho dalo veľa(máme nových kamarátov, lepšie vzťahy) ale taktiež aj niečo zlé.
Brrr, nemám rád Ikeu od té doby, co se nás jako zákazníky snaží vychovávat. Navíc taková návštěva Ikey skutečně prověří pevnost vztahu :-)
Super video, Kovy! 😊 Já jsem teď prvním rokem na vysoké škole a protože mi nevyšly koleje, jsem přes týden sama v malém bytě, což jsem ze začátku snášela celkem špatně 😁 můj domov a milující rodina jsou pro mě všechno, snad každým dnem si toho vážím víc a víc a když se svými rodiči a dalšími příbuznými zrovna nejsem, tak mi moc chybí ❤ zatím si ještě nedokážu představit, že bych na víkend nepřijela domů 😇 dokonce občas jezdím domů i dřív, když vím, že se můžu přednášky zúčastnit online 🤷🏻♀️😅
Přeji všem, aby nalezli svůj domov, jelikož je to místo, které nás ať už chceme nebo ne ovlivňuje.
Děkuju Kovy za rozebrání pro mě dosti aktuálního témata ❤️
7:17 jestli si blázen, tak to jsem taky. To že sama se sebou diskutuji dělám taky. :D
Jinak skvělé video jako vždycky. Zajímavé, zábavné...... Díky za to
Já taky 😉
Kovy, chtěla bych ti poděkovat. Díky tobě mám tak o 70% lepší přehled o tom, co se děje ve světě a v naší politice, + se vždycky pobavím, takže díky
Domov je pro mě tato planeta. Když se podívám na nebe, vidím střechu, která nás chrání proti radiaci. Ať jdu proto kamkoliv domov je stále podemnou. Důležitější než domov, je společnost.
Kovy...děkuju, děkuju, děkuju ! Za otevření tak moc důležitého tématu.
Jak já se tĕšil na nové instaforum! Skvělé video! (Jo a už sedma kovy-nedĕle, gratulace!)
Tak to mě mrzí, že jsem tohle téma na instagramu úplně prošvihla!
Poslední dobou zjišťuju, že doma to není úplný top, jak jsem si vždy myslela. Což o to, mají mě rádi a já je taky, ale zjistila jsem, že našim kompletně chybí empatie a když jsem na tom psychicky špatně ještě se za to na mě zlobí. Navíc kompletně ignorují moji sexualitu (ace). Ale daleko více jsem se sblížila se svojí báječnou ségrou!
7:05 Jsem rád že nejsem jedinej kdo někdy vede sám se sebou rozhovor jako bych byl dvě (nebo i více) osob najednou. 😁😊
cenim formát, fakt povedené 👏
Ikea nejlepší místo k nákupu nábytku :D
Jako vždycky skvěle zpracované video ♥️
8:21 No, to jsem já za poslední dva roky. Koukám buď na Netflix nebo jsem koukala do obrazovky na online výuku. 🙂 Ale je to plus. Vždy večer tak jsem řekla jdu ven (jen spontálně) vzala boty, mobil klíče roušku a šla třeba pěšky do centra. Nebo jen tak Dva nebo tři km na random mezi ulicemi. 😁 Bylo to fajn😁
moc děkuji za toto video, úžasně provedené! hezký den Kovy!
S mojí mamkou mám už od malička výborny vztah. Lockdown nás pouze a jenom zblížil, asi jsem jedna z mála ale musím říct že jsem ráda za lockdown. Bydlí s námi ještě dvě morčátka který nám to dodávají boží atmosféru.
Jinak úžasné video;)
Před 4 lety jsem nastoupil na střední školu, od doby co jsem byl nA intru, mě život toho mnoho naučil. Otevřelo mi to oči a zocelilo mě to, zjistil jsem na vlastní kůži, že taky existuje bezpráví a co vlastně obnáší soužití s ostatními. Že už to není to, mám svůj pokoj a tam mě nikdo neotravuje, ale že každý den potkávám lidi, kteří mi mohou nebo rovnou narušují soukromí, které jsem dříve jako dítě na základce měl. Nevím jak ostatní, ale od té doby, co studuji SŠ, tak nemám už tak skvělý vztah s jedním rodičem, pravděpodobně si myslím, že na to má vliv rychlá doba, finance, to že už nejsem dítě a mám vlastní úsudek a také, že už nemám tolik času jako dříve.
Na závěr bych chtěl říci, že intr je velmi dobrá zkušenost, která by člověka mohla připravit na setkání s lidmi v práci, v obchodě nebo kdekoliv jinde. Naučí nás to, že nejsou na světě jen dobří lidé a že umět se obrnit trpělivostí je velmi důležité.
Cením si tvého videa Kovy a přeji hezký den.
S rodinou mám dobrej vztah. Na žádnej intr nepůjdu dohledné době. Já se domů vracím rád. Ty dva roky kovidismu 2020 a 2021 jsem snášel v pohodě, měl jsem vic času na Minecraft! 😂😂😂😂
Dobre video. Ja som rad za toto video
Jakoby takhle- Covid to změnil možná až k horšímu. Upřímně třeba když jdu že školy, samozřejmě že se mi chce domu ale někdy když tam přijdu, hned chci pryč. Hrozně závidím lidem, kde je doma podporujou ve většině věci. Třeba vybrat si střední pro mě bylo peklo. Chtěla jsem na jednu střední a všichni mě začali tak strašně srážet, z cehož jsem byla úplně na dně. Potom co jsem neudělala talentovky, jsem byla ještě víc v háji, protože všichni mi říkali že to nedám a já to nedala. Pak jsem se rozhodla že půjdu na stejnou střední jako moje sestra, ale to byl pro mámu asi ještě věští problém. Od tý doby jsem na tom mentálně ještě hůř. Ono se to táhne ještě chvíli před covidem, no a pak za lockdownu, kdy mi lidi začali říkat že jsem psychopat apod. Se to ještě zhoršilo. Plus ještě k tomu škola mi vrací moje traumatický zážitky, nebo nás všechny hrozně shazujou. Jako sorry, asi je to jen můj nazor- ale máme toho sakra dost. A když na vás v 6:45 ředitelka vytáhne matiku a vy to spletete protože jste rozespali a ona vám řekne cituji "No tak to teda k prijimackam to tě chci videt" a nebo když na nás dejepisarka vytáhne doslova maturitní otázky,které samozřejmě nedokqzete zodpovedet a ona vám řekne "No tak to ale ty prijimacky neuděláte, to je hrozný jakto že tohle nevíte?!" nuu- a nejen ucitelky, jakoze- docela dost se tesim az odtud vypadnu na ten intr. Noo- pokud to někdo dočetl, tak dekuju za vyslechnuti
Je to fakt skvělý jak používáš Smusovy klipy, fakt v tom pokračuj.
Miluju ten střih, skvělý koncept 🥰
Mám pocit že po karanténě se s mámou mnohem více hádáme. Mámě to zrovna moc neprospívá protože začala všechno celkem dost hrotit. Já jsem ale typ člověka který si doma rád zůstane a nemá moc rád chození jenom tak na procházku nebo aktivní stresující každodenní život. Od doby co začal lockdown se mi taky hodně změnil zrak. Naneštěstí k horšímu. Ale třeba jedna z super věcí je ta že díky lockdownu jsem měla dost času se připravovat a přijímačky a dostala jsem se na super gympl s těmi nejlepšími spolužáky které jsem si mohla přát. Díky lockdownu jsem si taky výrazně spravila svůj spánkový režim a od této doby jsem mnohem více energická a optimistická. Alespoň to mi řekli ostatní.
To už je 5 kovyneděle v řadě😂👏 love it❤
lidi, co mají s rodinou skvělý vztah, mají úžasné štěstí 💜 držte se všichni
Skvělé video,vtipné je že zrovna před tím co video začalo jsem napsala kamarádce jestli nechce na kafe.😀
Většinu času co jsem bydlela s mámou tak jsme se jen hádaly. I kvůli totálním blbostem. Ale od té doby co jsem se odstěhovala se náš vztah mnohem zlepšil a teď si pomáháme jako nikdy ❤️
Když přišel druhý lockdown, začala jsem mít psychické problémy, protože jsem byla úplně odříznutá od společnosti. V noci jsem nespala, vůbec jsem nejedla, protože jsem každý den trávila minimálně 9 hodin u počítače, kvůli škole a já byla neustále pod strašným nátlakem. Nakonec jsem dostala žaludeční neurózu a já pravidelně navštěvovala psycholožku, ale díky tomu se moji rodiče více baví a vychází spolu (jsou rozvedení) Nyní je to doma strašně fajn, více si rozumím s rodinou a můj zdravotní stav se strašně zlepšil.
Jsem z Brna, kde ulic/část městské části je jedna velká vesnice.
Teď už máme na novém bydlišti pohodové vztahy. Spíše anonymní. Což oceňuji po velmi špatné zkušenosti v letech mé "puberty". Podobný příběh se stal herečce Sandře Pogodové s rodiči (viz rozhovor na YT - FACE TO FACE).
Ta špatná zkušenost (ve stručnosti) - šikana ze strany sousedů, která byla na nás jednotlivě aplikovaná po dobu 5ti let: flusání na dveře, časté slovní (sprosté) napadení, jednou fyzické napadení ("naštěstí" jen chycení za ruku a trapná výhružka, že se dotyčné posmívám), ponižování na veřejnosti (před domem).
Když jsme se z finančních důvodů nemohli odstěhovat, tak jsem informovali policii. Ta s tím nic nemohla dělat, jelikož nemáme důkazy a bylo by to "tvrzení proti tvrzení" a kamery ve veřejných prostorách být nemohly (začínalo GDPR). Díky náhodě a mým vyřčeným přáním do vesmíru (😄), že už nechci na té adrese bydlet jsme se odstěhovali a už pár let bydlíme spokojeně a anonymně. Tedy už jen s mamkou. Na tátovi se tato šikana podepsala nejvíce po tělesné stránce - problémy se střevy. Soused mu každou tátovu "kuřáckou uklidňující pauzu" říkal: "ať zdechne kuřák zas*aný". Táta umřel 3 roky po tom co jsme se odstěhovali.
Časem jsme zjistili, že tito sousedé tohle aplikovali na starou paní v domě i na jiných lidech. Tito lidé byli nemocní - soused na lécích a jeho dcera byla bývalá "lehká holka", kterou prodával dál. Prý v tom hráli i roli drogy. Těžko říct. Šikanoval i svoji manželku, která se prostě s jeho nemocí byla smířena a se slovy "on takový prostě je" nás vždy "uklidnila". 😅
Tohle se děje dnes a denně. Naše zákony na tohle nestačí. Díky naši odolnosti jsme to trpěli relativně dlouhou dobu.
Všechno hodně zlé je pro něco dobré. Teď je nám už dobře a na podobná individua si dáváme pozor a vážíme si slušného a laskavého okolí. Ověřila jsem si, že v takových případech není potřeba to v sobě tutlat a velmi nahlas se ozvat, když na Vás někdo křičí, nadává či jinak terorizuje. Nemusí se jednat jen o šikanu od sousedů, ale i o rádoby slušného člověka, kterého považujete za "stejnou krevní skupinu".
Ten pocit, když ve skutečném světě vlastně ani domov nemáš a máš 2-3 věrný kamarády. Domovem se ti potom stala vymyšlená realita z knížky, do které sice můžeš vždy uniknout, ale zároveň tě ničí ten pocit, že tam ale nikdy nemůžeš být naplno, nemůžeš si promluvit s těma lidma, kteří ti dali do reálného života aspoň trochu motivace a nemůžeš se procházet těmi nádhernými uličkami. Stručně řečeno, prostě jsem se narodila do špatné reality a tenhle svět pro mě nikdy nebude dost dobrý.
Já jsem si zase během covidu uvědomila, že moc ráda trávím čas sama se sebou. Naopak se mi hůř navazují znovu vztahy s kamarády. Raději najednou jsem sama doma než chodím ven.
Cestovní video Pog
Každopádně já to na vesnici nemám tak veselý. Asi ve 14ti jsem začala sledovat anime, cosplayovat, poslouchat tvrdou hudbu což se nelíbilo mým kamarádům z dědiny. Začala jsem být divná a ve škole jsem začala být šedá myš, takže se semnou pak už nikdo nechtěl bavit (krom 2 lidí co se odstěhovali xd). Mě to tak nějak bylo jedno, aspoň jsem viděla jak se zachovali a radši jsem si našla v blízké Olomouci vlastní kamarády.
Mrzí mě ale to, že když jsem doma tak nemůžu prostě s někým jít jen tak ven, chodit na zábavy, karnevaly, píčoviny, nebo si zajít s někým do hospody... bo i dospělí mě tu znaj. Sice některý vrstevníci teď sami jsou dost underground a napohled vidim, že teď by se i klidně bavili, no ale nevídáme se a jen tak se začít bavit by bylo prostě divný..
Já se ani nedokážu jen tak projít po okolí byť je to tu krásné, protože prostě nechci potkávat lidi z vesnice... :d
Teď prostě jen čekám na den až se odstěhuju do vlastního.
já jsem udělal coming out, po roku kdy jsme se lépe poznali s rodiči (v mém případě pouze s mámou), teď už je to spíš takový tajnůstkářství aby se to nedozvěděl nevlastní otec, a to jsme si mysleli, že se všichni lépe známe.... čiže je to tabu
Výborně, brnkla jsem bývalé spolužačce ze základky a zorganizovaly jsme sraz! :Dd
Celý svůj život sdílím pokoj se svou sestrou, nikde doma nemám žádné soukromí. To se na mě nejvíc podepsalo během karantény, kdy jsem byla na všechny kolem mě nepříjemná: nejen, že jsem neměla chvíli o samotě, ale i protože jsem sotva strávila čas ve vlastním pokoji (ve vlastní posteli, ve vlastním pohodlí), abych ji buď nevzbudila online výukou nebo jakýmkoliv jiným pohybem. Doteď jsem na tom celkem špatně, jsem častokrát až hnusná, když nemám chvíli pro sebe, naštěstí se sociální baterka po znovuotevření škol opět nabila a já většinu dne ani nejsem doma :)
Jeeeeeeeeeeeee nové videoooo a dokonca v nedeľu. 😂🤍
Boží jako vždy💕
Miluju tvoje outra!😂❤
Abych byla upřímná, v poslední době si nepřipadám doma nikde. Moji rodiče jsou rozvedení, oba si našli nové partnery a mají s nimi děti. Takže už nemám jednoho otravného staršího bratra, ale přibyly mi navíc dvě malé nevlastní sestry. Mám pocit že kamkoli jdu, jsem zaseknutá v roli starší sestry.
A to mi už vadí, protože například máma (u které jsem v péči) mě strašně ráda srovnává s mým bratrem a sestrou, což mi vždycky zaručeně zhorší náladu. Její super schopnost je naprostá ignorace toho, že narozdíl od ní potřebuju být většinu času o samotě abych se ze všeho co se děje nezbláznila.
U taťky by to bylo klidnější nebýt jeho přítelkyně, ze které se stal generál celého domu. Takže když jdu tam, musím počítat s tím, že občas dostanu seřváno i za něco co není moje vina. A k tomu tam mám druhou nevlastní sestru, která mě během mých návštěv kolikrát nenechá na pokoji dokud si nezamknu dveře.
S taťkou mám ale rozhodně lepší vztah než s mámou, takže jsem zvažovala že se k němu přestěhuju až mi bude 18
Korona celou moji situaci zhoršila jak jen to šlo, a nebýt mých přátel online, je dost možné že by mi už dávno ruplo v bedně. Máma a její přítel se totiž strašně rádi hádají, klidně i o naprostých maličkostech, takže mi kolikrát nezbývalo než si nasadit sluchátka a snažit se z toho všeho nezbláznit. Kvůli všemu tomu stresu jsem už několikrát malém sklouzla k sebepoškozování a nakonec mi musel taťka zářídit návštěvu u psychologa (protože máma odmítala přiznat že se mnou něco je)
S mamkou mám supr vztah a míč za nej děkuju a za svou rodinu jsem doooravdy šťastná. Opačnou rodinu spíše její část má můj přítel a je mi z ní na 🤮.
Přátelé se mi spíš odcizili, nemám si s nimi co říct. Doma i od přítele mám plnou oporu.
Sousedi máme parádní. S jednomu jsme skoro jako rodina (Slavíme, opékáme...) a okolí je taky dobrý. Jednomu sousedovi říkáme kotel protože tak se i směje...
Prostě super.
Souhlasím s Lukášem. Dcera je od září na koleji a máme spolu daleko lepší vztah než před tím.
Je neděle: Panika!
Kovy vydá video: klid
Zítra je pondělí: PANIKA!!
Jsou prázdniny: LETS GOOO!!!
Miluju tenhlr formát videa
"Nikdy jsme doma netrávili tolik času jako poslední dva roky"
Já, člověk bez kamarádů: "I don't think so"
Jo,korona mi vzala kamarády a nevím jak se s nimi bavit
Ještě sem to ani nevidel a už vím, že to bude dobrý :D
tak se koukni aat mas jistotu XD rikam ti je to dobrý.
👍
🤩 supr téma
Já osobně za sebe můžu říci, že poslední dva roky jsou pro mě peklo na zemi. S mamkou si nemám co říct, každá jsme úplně jiná a to stejné s mými sourozenci všichni jsou starší a ještě k tomu kluci. Takže v podstatě v rodině jsem za ty dva roky nenašla žádnou oporu. Což mi přijde dost smutné. Avšak se také není čemu divit, když na mě nikdy nikdo z rodiny neměl čas a začali se starat až teď kdy už je podle mě pozdě zajímat se o to co dělám a jak se chovám. Takže místo toho abych se těšila na to když přijedou bratři na návštěvu tak z toho mám hrůzu, chci nejradši někam utéct, ale nemůžu. Jediné co mě teď drží nad vodou je to že za pár měsíců už maturuji a pak chci jít dál na vysokou a také samozřejmě můj pes, protože bez něj a bez toho abych prostě jen tak vypadla z domu bych to už nezvládla i když jen na blbou procházku.
Když jsem na střední řešila nějaké trable a napětí doma u rodičů, s největším "průlomem" mi pomohla až školní psycholožka/poradkyně. Takže pokud někdo zažívá něco podobného, můžu jen a jen doporučit, někoho takového vyhledat. Popřípadě spousta měst má dětské kluby a různá zařízení a občas je tam i psycholog, ke kterému můžete zadarmo docházet či se s ním poradit. Hlavně se na někoho obrátit, stres a napětí dělá akorát škodu na těle a na mysli a nějaké řešení je vždycky. Držím palce a posílám objetí všem, kteří něčím takovým procházejí.
Další (Kovy)neděle další super video!
Mě hrozně pomohla karanténa, naše vztahy v rodině se upevnili, domov je pro mě to nejoblíbenější místo
Můj domov je místem, kde mám vše co potřebuji, pohodlí a svoji rodinu. Brzy mi bude 24 a s každým rokem si říkám jestli bych si neměl najít vlastní bydlení, jak ode mě lidé očekávají. Jenže kromě dnešních cen bytů tu jsou i další problémy, například to že nemám přítelkyni a ani kámoše, takže bych byl ve vlastním bytě ještě víc sám než se cítím teď a navíc mám psychické problémy, které mi už tak komplikují normální žití, takže nevím jak bych bydlení zvládal. Zkrátka i když to bude znít klišé, tak domov je opravdu o tom s kým, nebo jestli ho vůbec s někým sdílíte.
SKVELEE VIDEO, si toooop
Pro mě byly poslední dva roky takové o ničem, ale co z toho vyplynulo není nic dobrého. V rodině to vnímám nejspíš jen já, ale ztratil jsem jakoukoliv lásku a důvěru ve svou rodinu a domov. Tento rok jsem nastoupil na vysokou školu a koleje a jde vidět, že mimo rodinu jsem vlastně relativně funkční člověk, dokážu se více soustředit jak na učení, tak i své emoce...
Další věcí, co jsem si "uvědomil", je že nemám vlastně žádné kamarády a jak jsem již říkal, necítím že bych měl domov a rodinu. Dost mi to sráží psychiku a dělá mi to všechno těžší. Takhle to mám posledního půl roku, snad se to zlepší...
7:09 mám to úplně stejně🤣
přesněěě 😂❤️❤️
Já taky😄
Neasii😂.. tenhle koment sem tu hledala
Taky😂
@@v0rinart_336 kdo hledá, najde!😂
Nice, mi trošku evokuješ Bravíčko 🥰😅
Byl jsem v 8mé třídě kdy jsem se přestěhoval od Liberce k Lounům od Matky k Otci..
Matka měla své problémy, často jsme se stěhovali zatím co otec měl stabilní práci a barák..
Po ZŠ jsem nastoupil na internát v Mostě a do Litvínova jsem dojížděl na učňák a po třech letech na nástavbu na maturu..
A v té době jsem o "Domov" přišel..
Otec se rozvedl, měl dluhy a prodal barák..
Dilema: Bylo mi 16 let.. Vrátit se k matce ale zanechat tak studia a co dál ? Hledat zaměstnání ?
Nebo.. Díky tomu že jsem nebyl žádnej sígr jsem se domluvil s ředitelkou internátu která mi dovolila tam v podstatě bydlet, na úřadě mě tzv "osvojili" nebo tak něco což mi umožnilo pobírat například příspěvky na bydlení přímo na sebe a tudíž jsem měl placené bydlení na intru, měl jsem příspěvek na dopravu a u soudu jsem požádal o výživné od otce.. Matka ta posílala, s tou problém nebyl..
Nakonec jsem tak fungoval cca 2.5 roku protože jeden školní rok jsem opakoval kvůli nezvládnutým zkouškám..
Po matuře jsem hned našel práci i bydlení..
Nějakou dobu jsem žil i v zahraničí..
Později jsem se vrátil k Liberci kde funguji dodnes s vlastní rodinou..
Trvalo 9 let než jsme si s tátou sedli a vše si vyříkali.. asi už to nikdy nebude 100% důvěry ale kamarádovi který mi tehdy na intru neskutečně pomohl v nedávné době umřel tatínek poměrně mladý a mě nějak došlo že ať se stalo co se stalo, už bych ho třeba nemusel vidět nikdy.. nic mu nikdy říct.. a to by mě asi hlodalo víc..
S mamkou to bylo vlastně nakonec v pohodě.. byť sama měla svoje problémy a sama měla málo, vychovala mě i brášku a myslím že dobře.. oba jsme se brzo postavily na vlastní, dokázali jsem projít těžkým obdobím a i přes to všecko jsme sem tam pomohli okolo..
Takže abych to shrnul.. "Domov" až tak úplně není důležitý.. ale jsou to právě ti lidé v něm a okolo..
A tak vždy říkám že můj Domov je planeta Země a mrzí mě, že tak nesmýšlí víc lidí.. asi by tu bylo o dost líp..
Ale když na to přijde, je domov tam, kde je má rodina, přátelé a kde se cítím dobře ;)