Milá Nonnetto, na každý pocit je třeba dívat se individuálně a vyhodnotit ho podle situace. Ale obecně mohu napsat, že když prožíváte ukřivděnost, znamená to, že jste v nějaké oblasti v pozici oběti. Často to může patřit k dětství či nějakému vašemu mladšímu já (ne nutně dětskému), ale křivda může být i generačně přenesena, či kolektivní. Jestli vám bylo opravdu ukřivděno nebo ne, to tak zřejmé být nemusí. Ale určitě jste se tak cítila a do teď se cítíte jako oběť dané situace. Křivda znamená, že si na nějaké rovině klademe nárok na to, aby lidé, okolnosti či život byli „nějací konkrétním způsobem“. Obvykle tak, jak to potřebujeme a jak se nám to líbí. A toto potřebuji a líbí se mi to zaměňujeme s tím, že „na to máme automatický nárok od života, druhých“. A pokud se nám toho nedostává, vnímáme to, jako že byla upřena naše práva, stala se nám křivda. Někdy se nám stala křivda opravdová, někdy je to ale naše vnímání světa a představy, že máme automatický nárok na štěstí a uspokojení v takovém smyslu, v jakém si představujeme a v jakém se nám to líbí. Každopádně ukřivděnost je identifikace s obětí. A bohužel dokud sami v sobě trváme na tom, že něco se stát nemělo nebo se mělo stát jinak, někdy vědomě jindy podvědomě se držíme minulosti, žádáme její nápravu a to bohužel vede k tomu, že se nedokážeme od dané věci osvobodit. A i když ona už skončila možná před lety, mučí nás to neustále dál. Nechci tím říct, že máme mávnout rukou, že se nic nestalo. Ale je rozdíl prožít znovu bolest a uvolnit ji nebo lpět na křivdě. Pokud to totiž děláme, bolest nemůže opravdu nikdy odejít a my takto zůstáváme obětí dané situace třeba až do konce života. Jak jsem už ale napsala výše, na každou situaci je třeba dívat se individuálně a v kontextu jedinečnosti každého člověka. Mějte se krásně!
@@EvaMarvanova Syn se mne před pár dny zeptal,jak vysokou si přeji postavit kůlnu-řekla jsem,asi 2,5 m.Za pár dní mi napsal-To byl zas nápad,dělat tu boudu tak vysokou,dělám se s tím celý den a zbytečně-kus dřeva prý spadl na hrušku a zlomil její větev,syn má prý poraněnou ruku-dává mi vinu,že jsem měla hloupý nápad-tak proč se mě ptal a že jsem mu nepomohla,ale zatím to dělal tajně,nezmínil se,kdy se do toho pustí....cítila jsem lítost,vztek,v mém těle se rozvinul zánět a trval několik dní......snažím se nelpět ,smiřovat se se vším ,ale kritika od syna a vše s ním spojené mě vždy rozhodí.....
Když prožívám UKŘIVDĚNOST,znamená,že mě v dětství blízcí křivdili a nevyrovnala jsem se s tím?
Milá Nonnetto, na každý pocit je třeba dívat se individuálně a vyhodnotit ho podle situace. Ale obecně mohu napsat, že když prožíváte ukřivděnost, znamená to, že jste v nějaké oblasti v pozici oběti. Často to může patřit k dětství či nějakému vašemu mladšímu já (ne nutně dětskému), ale křivda může být i generačně přenesena, či kolektivní. Jestli vám bylo opravdu ukřivděno nebo ne, to tak zřejmé být nemusí. Ale určitě jste se tak cítila a do teď se cítíte jako oběť dané situace. Křivda znamená, že si na nějaké rovině klademe nárok na to, aby lidé, okolnosti či život byli „nějací konkrétním způsobem“. Obvykle tak, jak to potřebujeme a jak se nám to líbí. A toto potřebuji a líbí se mi to zaměňujeme s tím, že „na to máme automatický nárok od života, druhých“. A pokud se nám toho nedostává, vnímáme to, jako že byla upřena naše práva, stala se nám křivda.
Někdy se nám stala křivda opravdová, někdy je to ale naše vnímání světa a představy, že máme automatický nárok na štěstí a uspokojení v takovém smyslu, v jakém si představujeme a v jakém se nám to líbí.
Každopádně ukřivděnost je identifikace s obětí. A bohužel dokud sami v sobě trváme na tom, že něco se stát nemělo nebo se mělo stát jinak, někdy vědomě jindy podvědomě se držíme minulosti, žádáme její nápravu a to bohužel vede k tomu, že se nedokážeme od dané věci osvobodit. A i když ona už skončila možná před lety, mučí nás to neustále dál. Nechci tím říct, že máme mávnout rukou, že se nic nestalo. Ale je rozdíl prožít znovu bolest a uvolnit ji nebo lpět na křivdě. Pokud to totiž děláme, bolest nemůže opravdu nikdy odejít a my takto zůstáváme obětí dané situace třeba až do konce života.
Jak jsem už ale napsala výše, na každou situaci je třeba dívat se individuálně a v kontextu jedinečnosti každého člověka. Mějte se krásně!
@@EvaMarvanova Syn se mne před pár dny zeptal,jak vysokou si přeji postavit kůlnu-řekla jsem,asi 2,5 m.Za pár dní mi napsal-To byl zas nápad,dělat tu boudu tak vysokou,dělám se s tím celý den a zbytečně-kus dřeva prý spadl na hrušku a zlomil její větev,syn má prý poraněnou ruku-dává mi vinu,že jsem měla hloupý nápad-tak proč se mě ptal a že jsem mu nepomohla,ale zatím to dělal tajně,nezmínil se,kdy se do toho pustí....cítila jsem lítost,vztek,v mém těle se rozvinul zánět a trval několik dní......snažím se nelpět ,smiřovat se se vším ,ale kritika od syna a vše s ním spojené mě vždy rozhodí.....