Motýlek - Václav Neckář

Do naší ulice, auta a popílek,
přiletěl motýlek, sedmnáct let.
Pestřejší zbarvení, tak hezkejch pár křidýlek,
ještě jsem neviděl já ani svět.
Všem klukům z ulice oči jen svítili,
motýlka chytali snílci i rváči.
S každým z nich poseděl, dál letěl za chvíli,
bylo jim k úsměvu, bylo jim k pláči.
Motýlky létání baví,
každého z nás potěší jím,
motýlky létání baví,
kdo je má rád, nebrání jim.
Do těch dob neměl jsem ani já tušení
co všechno dokáže motýlí let,
ponurou ulici v oázu proměnil,
v oázu úsměvů a milých vět.
Do síťky chytil jsem už hodně motýlků,
poprvé bál jsem se o toho smíška,
pomačkat zvědavá křidýlka pro chvilku
když chtějí dolétnout k závratným výškám.
Motýlky létání baví,
každého z nás potěší jím,
motýlky létání baví,
kdo je má rád, nebrání jim.
Kam z naší ulice, auta a popílek,
odletěl motýlek, osmnáct let.
Bylo nám do smutku pro těch pár křidýlek,
pro touhu létat a nenaletět.
Ještě víc do smutku je mi však teprv dnes,
když vím, kdo motýlka ve sbírce chová,
pán stejně blýskavý, jak jeho mercedes,
k vile ho připíchnul na hezká slova.
Motýlky létání baví,
každého z nás potěší jím,
motýlky létání baví,
kdo je má rád, nebrání jim.