Musím říct, že vy mě hodně bavíte. Sledování vašich videí a zejména rozbory literatury mě příjemně udržují v humanitním prostředí, ze kterého jsem před časem odešel a čehož dnes lituji, a proto určitě pokračujte!
Ten konec mi dává smysl v tom ohledu, že minimálně ve skutečném světě si člověk málo kdy přizná, že měl špatný názor nebo že udělal chybu. Pokud v reálu člověk změní názor, obhájí si to sám před sebou tak, že si to vlastně myslel celou dobu, jen ho ostatní špatně pochopili. Takže pokud si postava řekla, že je na supernásilí už moc stará, tak nám to něco může říct o lidské nátuře. I přes veškeré zlo, které udělal si nepřiznal, že to bylo špatné. To, co dělal, bylo vlastně v pohodě, jen z toho vyrostl. Původní konec je také temný, jen jiným způsobem, než americký. Mám ho raději. To zlo je tam víc skryto a je míň teatrální. Zlo je lidská přirozenost sama. *Přikládám informace o endoplazmatickém rektikulu:* Endoplazmatické retikulum (ER) je soustava vzájemně propojených miniaturních membránových cisteren a kanálků, která se nachází v cytoplazmě drtivé většiny eukaryotních buněk. Napojuje se na buněčné jádro a obvykle i na Golgiho aparát. Endoplazmatické retikulum zvětšuje vnitřní povrch buňky, což má velký význam pro metabolické procesy. Rozlišujeme 1) drsné (nebo hrubé) ER, na jehož vnějším povrchu jsou přisedlé ribozomy 2) hladké ER bez přisedlých ribozomů. Drsná část endoplazmatického retikula se specializuje na syntézu některých bílkovin a procesy s tím související, jako je skládání těchto proteinů a jejich oligomerizace či navěšování jistých cukerných zbytků na tyto bílkoviny. V drsném ER také probíhá rozklad špatně sbalených či poškozených bílkovin - mechanismus za to zodpovědný se označuje jako ER-asociovaná degradace proteinů. V hladkém endoplazmatickém retikulu se odehrávají zcela odlišné procesy - odstraňování toxických (odpadních) látek, některé části metabolismu lipidů a metabolismu hemu. Dále se mohou z hladkého ER regulovaně uvolňovat vápenaté ionty.
Hele, dík za kanál, myslím, že obecně děláš dobrou práci, postupně si to projíždím a je to fajn. V případě Mechanického pomeranče nicméně nemůžu než doplnit Tvůj postoj a opis knihy. Rovnou z kraje řeknu, že tohle pojetí v podstatě odpovídá tomu, jak Burgess sám svoji knihu zkritizoval - příliš se věnuje jazyku a zapomene zvýraznit skutečný obsah, což vede k jejímu nepochopení a co vede k obecnému pojetí, že Kubrick odvedl dobrou práci (dobře, tohle je trochu subjektivní, ale dostanu se k tomu). To je teď nicméně vedlejší. Jelikož sám říkáš, že jsi od Burgesse nic jiného nečetl - tak k této knížce by pro bystrého a ochotného čtenáře měl být povinný dodatek - přečíst si od něj ještě knihu 1985, především její první esejistickou půlku (ta druhá je zhmotnění jeho myšlenky, bohužel dost zaostává), především část Mechanické pomeranče. Čímž ji vřele doporučuji, je to poněkud hlubší sonda jak do Burgesse samotného, tak do Mechanického pomeranče. Burgess vystavěl Alexe jako psychopata, ale plné pochopení jeho role je právě až v jeho esejích - Alexův zdor považuje Burgess právě za projev svobodné vůle, bohužel autor tuto tezi byl schopný rozebrat pouze pomocí onoho vězeňského kaplana, který říká, že pokud člověku odebereme možnost páchat zlo, tak mu vlastně bereme svobodu k tomu páchat dobro. Samotné znechucení z vážné hudby (konkrétně šlo jen o tu sedmou, myslím) je pak projevem nepochopení svobodné vůle člověka systémem, jeho celku a části, který všechny projevy svobodné vůle háže na jednu hromadu a nedělá mezi nimi rozdíl. Ten důležitý aspekt zmiňuješ správně - je to 21. kapitola. Burgess ji původně v knize nechtěl, mimochodem. Jenže problém je v tom, že tato kapitola v podstatě ukazuje, že není třeba žádné skutečné léčby Alexe - člověk odhodí svou osobní svobodu výměnou za pohodlí a jistoty. Burgess následně říká, že raději uvidí v ulicích zlo páchající chuligány, než aby bylo na svobodě spácháno bezpráví. Toto v knize žel není, konkrétně Kubrick potom od této tématiky celkově upustil. Já vím, že se lidem ten film líbí, ale pro mě osobně je to ještě větší "znepochopení" knihy, než jaké se dopustil samotný Burgess. Cituji: "Román nebyl správně pochopen. Čtenáři a diváci flmu, natočeného podle knihy, přijali za své, že já, vcelku nenásilnický člověk, si libuji v násilí...je lepší mít ulice zamořený mladými vraždícími chuligány, než popřít individuální sbododu volby. Je kruté to, co říkám, ale musel jsem to říct, jelikož si to žádá morální tradice, kterou jsem zdědil jako člen západní civilizace.". Později sám situje onu nosnou Huxleyho myšlenku z BNW a dodává: "A to, co mám, je představa člověka, kterého bych nazval behrejsko-helénko-křesťanským humanistou. To je představa Divocha z Konce civilizace (...) : Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chto co, co je dobré a chci hřích. Mustafa Mond to shrnul za něj - Zkrátka požadujete právo být nešťastný". Taktéž se věnuje pozitivnímu formování Skinnera a porovnává jej s Pavlovem a jeho budováním sovětského člověka. Zde není jasno, co podle Burgesse představuje horší variantu, ale mám tušení, že jako socialista spatřuje riziko v obém. Tady je ten rozpor s obecným chápáním knihy a potažmo filmu - násilí a psychopatie ze strany Alexe a jeho friends je ve skutečnosti popisem jejich svobody. Jeho friendíci podlehnou svodům pohodlí života, případně síle autority. Burgess byl v tomhle šílený punk, považoval osobní svobodu za nedotknutelnou (má to nějaké politické pozadí, především v reformách labouristické strany v Británii v 50. letech.. ostatně taktéž ona léčebná metoda aplikovaná na Alexe je vlastně opisem tehdy prováděné pokusné léčby britských homosexuálů), myšlenku skrz lingvistickou masturbaci bohužel (to říká on sám) upozadil a dovysvětluje právě v 1985, s příkladovou studií její románové druhé půle (jak jsem už ale poznamenal, nemá dostatečný drive, je to čistý extrakt převedený do děje, je to takové technokratické vyprávění zaobalující jeho předchozí myšlenky). Burgess tak zároveň varuje před apatií, tak před totalitou (podobně jako mnoho těhle přeléčených marxistů typu Orwell nebo Koestler, případně Huxley, který do té škatulky sice přesně nezapadá, ale tématicky se tomu taktéž věnuje). Prolbém knihy (a potažmo filmu, který tomu trochu zarazil hřebík do rakve, nejen tím, že je postavený na původní americké verzi bez 21. kapitoly, která by v tom skutečně jen udělala guláš, s čímž souhlasím bezezbytku) je v tom, že se příliš věnuje projevům, méně pak už samotné Burgessově myšlence a proto ji v 1985 tak rozsáhle osvětluje. Zásadní myšlenka celé knihy je pak - není žádné MY a (nemocní) ONI. Jsou jenom lidé nemocní a více nemocní, nesmí dojít k tomu, aby se někdo označil za zdravého, jal se vytvořit množinu lidí ONI a léčit je. Cituji: "Právě všeobecný význam tohoto dělení (pozn. reaguje na Skinnera)na zdravé my a nemocné oni mne připoměl a v roce 1960 napsat krátký román nazvaný Mechanický pomeranč. Z mého pohledu to není moc dobrá kniha - příliš didaktiky, příliš jazykového exhibicionismu - ale upřímně vyjadřovala mou hrůzu z toho, že některí idé jsou zločinci a někteří nejsou. (...) A bylo to právě v Británii kolem roku 1960, kdy i úctyhodní lidé šířili šeptandu, mají přečteno několik dráždivě šokujících článků v jistých novinách, že počet mladistvých delikventů stoupá, a tvrdili, že ti náhle se zjevivší mladí zločinci - nebo velmi odvázané skupiny jako mods a rockeři, jejich agresivita byla větší než u opravdových zločinců, ale zároveň vykazovala i smysl pro humor - nejsou lidským druhem a že tedy vyžadují nelidskou léčbu." Závěrem - Burgess nechce, aby byl Alex chápán jako psychopat, snaží se sdělit, že obecná společnost chápe jeho agresivitu jako nemoc, kterou je třeba vyléčit. Mnoho čtenářů a především diváků filmu se opovrženlivě dívá prvně na jeho násilnickou povahu, a pak jak je Alex (taktéž) násilnicky převychován, ale Burgessova myšlenka je především ta, že na takového člověka by nemělo být nahlíženo jako na skutečně nemocného. Doporučuji ještě jednou vřele se zaměřit na 1985, stojí to celkem za to a poskytne kompletně jiný pohled na Burgesse, včetně jeho pochopení Orwella (ke kterému 1985 taktéž slouží jako jistého druhu návod).
Mně byl Alex taky sympatický:D Myslím si, že člověk se do té hlavní postavy vždycky nějak vžije a a "rozumí jí" (hlavně pokud je to psané ich formou), i když ví, že se ta postava chová špatně.
12:47 No tvůj názor na Dextera by mě zrovna dost zajímal. Je to jeden z nejzajímavějších konců seriálu, které jsem kdy viděl. Jinak je tedy pravda, že když člověk umí anglicky, tak s jazykem v knize nemá žádný problém? Pamatuji si, že se úryvek z knihy objevil v jednom z didaktických testů a byl to pro mně docela šok.
Ono k tomu tvému problému vypravěče je mnohdy ona sympatičnost či jeho pochopení dané prostě tím, že jeho očima sledujeme příběh, tudíž jej ve většině případů pochopíme i kdyby na půdě oběsil vlastní babičku. Mechanický pomeranč jsem bohužel nečetl, ale viděný film mi dal s tím klukem víceméně souznít (jakkoliv se nepovažuji za násilníka či delikventa a nesouhlasím s jeho chováním) a mohu-li se zpětně vyjádřit k Lolitě, tak ani zde si nemyslím, že bych vypravěče vyloženě nenáviděl a naopak chápal jeho myšlenkové pochody a snad mu i fandil (a to mě běžně dvanáctileté holčičky nevzrušují). Toto je ale víceméně "vysoká literatura" jakkoliv je tento termín příšerný, ovšem vnímám něco podobného i u daleko horších knih, které v současnosti čtu a kde mnohé postavy vyloženě nenávidím, ale autor mě přímo nutí je mít rád, případně je mít alespoň více v oblibě než jejich oponenty - jednoduše řečeno, hrdina mi naprosto není sympatický a proto autor vykreslí padoucha jako naprostého idiota, čímž se snaží nahnat svému protagonistovi oblibu.
Jo mně je to jasný, že když je vypravěč hlavní postava, tak jako čtenáři tíhneme k tomu, abychom mu fandili. Mě to hlavně zaujalo u té Lolity, kde jsem položil stejnou otázku. A kupodivu byly odpovědi celkem "genderově zatížené", kluci často psali, že pro něj měli pochopení, holky zase že ho úplně nenáviděly. I když tam hodně lidí nepochopilo, že jsem se tu otázku snažil položit tak, že bychom pro něj možná mohli mít pochopení, když ta jeho úchylka byla výsledek traumatu z dětství, ale hodně lidí to chápalo tak, že se ho snažím nějak obhajovat. Každopádně Alex je proti Humbertovi desetinásobný maniak, a přesto ho člověk tak nějak chápe...
zvlastni ze kdyz nejaka moje znama cte tu knihu tak mi rekne, ze celou dobu myslela na me. jen mi nedokaze vysvetlit jestli je to kvuli povaze nebo krestnimu jmenu hlavniho hrdiny. xD
Za to spotify miluju!
Musím říct, že vy mě hodně bavíte. Sledování vašich videí a zejména rozbory literatury mě příjemně udržují v humanitním prostředí, ze kterého jsem před časem odešel a čehož dnes lituji, a proto určitě pokračujte!
Konečně! Na pomeranč jsem čekala, díky! 😀😀❤️
díky! ten plyšák v tom krýglu je super :DD
Děkuji za podcasty👍
Ten konec mi dává smysl v tom ohledu, že minimálně ve skutečném světě si člověk málo kdy přizná, že měl špatný názor nebo že udělal chybu. Pokud v reálu člověk změní názor, obhájí si to sám před sebou tak, že si to vlastně myslel celou dobu, jen ho ostatní špatně pochopili. Takže pokud si postava řekla, že je na supernásilí už moc stará, tak nám to něco může říct o lidské nátuře. I přes veškeré zlo, které udělal si nepřiznal, že to bylo špatné. To, co dělal, bylo vlastně v pohodě, jen z toho vyrostl. Původní konec je také temný, jen jiným způsobem, než americký. Mám ho raději. To zlo je tam víc skryto a je míň teatrální. Zlo je lidská přirozenost sama.
*Přikládám informace o endoplazmatickém rektikulu:*
Endoplazmatické retikulum (ER) je soustava vzájemně propojených miniaturních membránových cisteren a kanálků, která se nachází v cytoplazmě drtivé většiny eukaryotních buněk. Napojuje se na buněčné jádro a obvykle i na Golgiho aparát.
Endoplazmatické retikulum zvětšuje vnitřní povrch buňky, což má velký význam pro metabolické procesy. Rozlišujeme
1) drsné (nebo hrubé) ER, na jehož vnějším povrchu jsou přisedlé ribozomy
2) hladké ER bez přisedlých ribozomů.
Drsná část endoplazmatického retikula se specializuje na syntézu některých bílkovin a procesy s tím související, jako je skládání těchto proteinů a jejich oligomerizace či navěšování jistých cukerných zbytků na tyto bílkoviny. V drsném ER také probíhá rozklad špatně sbalených či poškozených bílkovin - mechanismus za to zodpovědný se označuje jako ER-asociovaná degradace proteinů.
V hladkém endoplazmatickém retikulu se odehrávají zcela odlišné procesy - odstraňování toxických (odpadních) látek, některé části metabolismu lipidů a metabolismu hemu. Dále se mohou z hladkého ER regulovaně uvolňovat vápenaté ionty.
Hele, dík za kanál, myslím, že obecně děláš dobrou práci, postupně si to projíždím a je to fajn. V případě Mechanického pomeranče nicméně nemůžu než doplnit Tvůj postoj a opis knihy.
Rovnou z kraje řeknu, že tohle pojetí v podstatě odpovídá tomu, jak Burgess sám svoji knihu zkritizoval - příliš se věnuje jazyku a zapomene zvýraznit skutečný obsah, což vede k jejímu nepochopení a co vede k obecnému pojetí, že Kubrick odvedl dobrou práci (dobře, tohle je trochu subjektivní, ale dostanu se k tomu). To je teď nicméně vedlejší. Jelikož sám říkáš, že jsi od Burgesse nic jiného nečetl - tak k této knížce by pro bystrého a ochotného čtenáře měl být povinný dodatek - přečíst si od něj ještě knihu 1985, především její první esejistickou půlku (ta druhá je zhmotnění jeho myšlenky, bohužel dost zaostává), především část Mechanické pomeranče. Čímž ji vřele doporučuji, je to poněkud hlubší sonda jak do Burgesse samotného, tak do Mechanického pomeranče.
Burgess vystavěl Alexe jako psychopata, ale plné pochopení jeho role je právě až v jeho esejích - Alexův zdor považuje Burgess právě za projev svobodné vůle, bohužel autor tuto tezi byl schopný rozebrat pouze pomocí onoho vězeňského kaplana, který říká, že pokud člověku odebereme možnost páchat zlo, tak mu vlastně bereme svobodu k tomu páchat dobro. Samotné znechucení z vážné hudby (konkrétně šlo jen o tu sedmou, myslím) je pak projevem nepochopení svobodné vůle člověka systémem, jeho celku a části, který všechny projevy svobodné vůle háže na jednu hromadu a nedělá mezi nimi rozdíl.
Ten důležitý aspekt zmiňuješ správně - je to 21. kapitola. Burgess ji původně v knize nechtěl, mimochodem. Jenže problém je v tom, že tato kapitola v podstatě ukazuje, že není třeba žádné skutečné léčby Alexe - člověk odhodí svou osobní svobodu výměnou za pohodlí a jistoty. Burgess následně říká, že raději uvidí v ulicích zlo páchající chuligány, než aby bylo na svobodě spácháno bezpráví. Toto v knize žel není, konkrétně Kubrick potom od této tématiky celkově upustil. Já vím, že se lidem ten film líbí, ale pro mě osobně je to ještě větší "znepochopení" knihy, než jaké se dopustil samotný Burgess.
Cituji: "Román nebyl správně pochopen. Čtenáři a diváci flmu, natočeného podle knihy, přijali za své, že já, vcelku nenásilnický člověk, si libuji v násilí...je lepší mít ulice zamořený mladými vraždícími chuligány, než popřít individuální sbododu volby. Je kruté to, co říkám, ale musel jsem to říct, jelikož si to žádá morální tradice, kterou jsem zdědil jako člen západní civilizace.".
Později sám situje onu nosnou Huxleyho myšlenku z BNW a dodává: "A to, co mám, je představa člověka, kterého bych nazval behrejsko-helénko-křesťanským humanistou. To je představa Divocha z Konce civilizace (...) : Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chto co, co je dobré a chci hřích. Mustafa Mond to shrnul za něj - Zkrátka požadujete právo být nešťastný".
Taktéž se věnuje pozitivnímu formování Skinnera a porovnává jej s Pavlovem a jeho budováním sovětského člověka. Zde není jasno, co podle Burgesse představuje horší variantu, ale mám tušení, že jako socialista spatřuje riziko v obém.
Tady je ten rozpor s obecným chápáním knihy a potažmo filmu - násilí a psychopatie ze strany Alexe a jeho friends je ve skutečnosti popisem jejich svobody. Jeho friendíci podlehnou svodům pohodlí života, případně síle autority. Burgess byl v tomhle šílený punk, považoval osobní svobodu za nedotknutelnou (má to nějaké politické pozadí, především v reformách labouristické strany v Británii v 50. letech.. ostatně taktéž ona léčebná metoda aplikovaná na Alexe je vlastně opisem tehdy prováděné pokusné léčby britských homosexuálů), myšlenku skrz lingvistickou masturbaci bohužel (to říká on sám) upozadil a dovysvětluje právě v 1985, s příkladovou studií její románové druhé půle (jak jsem už ale poznamenal, nemá dostatečný drive, je to čistý extrakt převedený do děje, je to takové technokratické vyprávění zaobalující jeho předchozí myšlenky). Burgess tak zároveň varuje před apatií, tak před totalitou (podobně jako mnoho těhle přeléčených marxistů typu Orwell nebo Koestler, případně Huxley, který do té škatulky sice přesně nezapadá, ale tématicky se tomu taktéž věnuje).
Prolbém knihy (a potažmo filmu, který tomu trochu zarazil hřebík do rakve, nejen tím, že je postavený na původní americké verzi bez 21. kapitoly, která by v tom skutečně jen udělala guláš, s čímž souhlasím bezezbytku) je v tom, že se příliš věnuje projevům, méně pak už samotné Burgessově myšlence a proto ji v 1985 tak rozsáhle osvětluje. Zásadní myšlenka celé knihy je pak - není žádné MY a (nemocní) ONI. Jsou jenom lidé nemocní a více nemocní, nesmí dojít k tomu, aby se někdo označil za zdravého, jal se vytvořit množinu lidí ONI a léčit je.
Cituji: "Právě všeobecný význam tohoto dělení (pozn. reaguje na Skinnera)na zdravé my a nemocné oni mne připoměl a v roce 1960 napsat krátký román nazvaný Mechanický pomeranč. Z mého pohledu to není moc dobrá kniha - příliš didaktiky, příliš jazykového exhibicionismu - ale upřímně vyjadřovala mou hrůzu z toho, že některí idé jsou zločinci a někteří nejsou. (...) A bylo to právě v Británii kolem roku 1960, kdy i úctyhodní lidé šířili šeptandu, mají přečteno několik dráždivě šokujících článků v jistých novinách, že počet mladistvých delikventů stoupá, a tvrdili, že ti náhle se zjevivší mladí zločinci - nebo velmi odvázané skupiny jako mods a rockeři, jejich agresivita byla větší než u opravdových zločinců, ale zároveň vykazovala i smysl pro humor - nejsou lidským druhem a že tedy vyžadují nelidskou léčbu."
Závěrem - Burgess nechce, aby byl Alex chápán jako psychopat, snaží se sdělit, že obecná společnost chápe jeho agresivitu jako nemoc, kterou je třeba vyléčit. Mnoho čtenářů a především diváků filmu se opovrženlivě dívá prvně na jeho násilnickou povahu, a pak jak je Alex (taktéž) násilnicky převychován, ale Burgessova myšlenka je především ta, že na takového člověka by nemělo být nahlíženo jako na skutečně nemocného. Doporučuji ještě jednou vřele se zaměřit na 1985, stojí to celkem za to a poskytne kompletně jiný pohled na Burgesse, včetně jeho pochopení Orwella (ke kterému 1985 taktéž slouží jako jistého druhu návod).
Mně byl Alex taky sympatický:D Myslím si, že člověk se do té hlavní postavy vždycky nějak vžije a a "rozumí jí" (hlavně pokud je to psané ich formou), i když ví, že se ta postava chová špatně.
12:47 No tvůj názor na Dextera by mě zrovna dost zajímal. Je to jeden z nejzajímavějších konců seriálu, které jsem kdy viděl. Jinak je tedy pravda, že když člověk umí anglicky, tak s jazykem v knize nemá žádný problém? Pamatuji si, že se úryvek z knihy objevil v jednom z didaktických testů a byl to pro mně docela šok.
Ono k tomu tvému problému vypravěče je mnohdy ona sympatičnost či jeho pochopení dané prostě tím, že jeho očima sledujeme příběh, tudíž jej ve většině případů pochopíme i kdyby na půdě oběsil vlastní babičku.
Mechanický pomeranč jsem bohužel nečetl, ale viděný film mi dal s tím klukem víceméně souznít (jakkoliv se nepovažuji za násilníka či delikventa a nesouhlasím s jeho chováním) a mohu-li se zpětně vyjádřit k Lolitě, tak ani zde si nemyslím, že bych vypravěče vyloženě nenáviděl a naopak chápal jeho myšlenkové pochody a snad mu i fandil (a to mě běžně dvanáctileté holčičky nevzrušují).
Toto je ale víceméně "vysoká literatura" jakkoliv je tento termín příšerný, ovšem vnímám něco podobného i u daleko horších knih, které v současnosti čtu a kde mnohé postavy vyloženě nenávidím, ale autor mě přímo nutí je mít rád, případně je mít alespoň více v oblibě než jejich oponenty - jednoduše řečeno, hrdina mi naprosto není sympatický a proto autor vykreslí padoucha jako naprostého idiota, čímž se snaží nahnat svému protagonistovi oblibu.
Jo mně je to jasný, že když je vypravěč hlavní postava, tak jako čtenáři tíhneme k tomu, abychom mu fandili. Mě to hlavně zaujalo u té Lolity, kde jsem položil stejnou otázku. A kupodivu byly odpovědi celkem "genderově zatížené", kluci často psali, že pro něj měli pochopení, holky zase že ho úplně nenáviděly. I když tam hodně lidí nepochopilo, že jsem se tu otázku snažil položit tak, že bychom pro něj možná mohli mít pochopení, když ta jeho úchylka byla výsledek traumatu z dětství, ale hodně lidí to chápalo tak, že se ho snažím nějak obhajovat. Každopádně Alex je proti Humbertovi desetinásobný maniak, a přesto ho člověk tak nějak chápe...
zo je nejaky skolni proslov v covidu
zvlastni ze kdyz nejaka moje znama cte tu knihu tak mi rekne, ze celou dobu myslela na me. jen mi nedokaze vysvetlit jestli je to kvuli povaze nebo krestnimu jmenu hlavniho hrdiny. xD
Moloko holotrop
první vole
Hej dobrý, pojď mi!
No jasný no
Ty toho pásovce nijak necvičíš... Pořád dělá blbosti.
To je mravenecnik. Stejny rad, jina celed. Na rozdil od pasovcu nelze mravenecniky vycvicit.