Výstup na Zugspitze profláklou ferratou přes Höllental byl krásný. Přesto majestátnost hory a jejího hřebene neustále ruší výkřiky turistů jdoucích poslušně v řadě jako káčátka za svým průvodcem. Blíž k vrcholu mi to připomíná už spíš špatnej vtip. Dlouhá fronta na selfie vedoucí k vrcholu, lanovka co pár minut chrlí další hlučné turisty, kteří se můžou pochlubit, že “vylezli” na nejvyšší horu Německa. Počítám minuty a konečně odjíždí poslední lanovka a s ní poslední hluk. Jsme tu už zase jen my, dalších pár spolunocležníků, chatař, ale hlavně klid. Sedíme, koukáme jak se sluníčko napichuje na špičky Alp až úplně zmizí. Ráno brzy opouštíme Zugspitze a snažíme si ji zapamatovat, takovou jaká je do příjezdu první lanovky. Vyrážíme jiným směrem než davy turistů, vyrážíme k Jubileumsgrat. Špičatému hřebeni táhnoucímu se několik kilometrů. Občasným lezením či nejistou chůzí, krok po kroku odkrajujeme nekonečný hřeben. Výhled je fascinující - obzvlášť ten dolů 😂 na každé straně je minimálně kilometrová propast a tak nám srdce už od rána buší jako o závod.
Že nám tentokrát vážně už hořelo za prdelí se podepsalo na kvantitě i kvalitě záběru. Nicméně, něco z toho sešmikat šlo, společně se záběry z vicedelky a dalších dní. Tak mrkněte na naše dobrodrůžo u sousedů ⛰